NEON 1321

Pocit konce. Tak se dopisují odstavce. Tak se dělají pauzy mezi slovy. Tak se dnes dívám do zrcadla, když jsem právě sama. (Takové věci zvířata cítí a zalézají do děr, aby tam ve skrytu a tichu skončila svoje bytí.)

Zase jedu v tom třesoucím se autě. A když zavřeš oči, budeš se dopředu řítit tak, že ti vítr vytlačí slzy zpod zavřených víček. Figure-toi... ano, jde mi to báječně. Vítr-víra a vítr-síla je najendou skoro totéž - a jsou tam stromy a ulice a lidé, kteří věří ještě míň než (ve mně) všechno je ze skla a všude jsou střepy. I kroupy jsou slzy. Té krásy kolem! Jak dnešní lid miluje lesk a průsvitnost! Dotkneš se prstem a najdeš pavučinu. A najdeš bublinky na vodní hladině. A najdeš křišťákový plíšek, který se tvým dotykem zlomí v pase. A od něj ty prasklinky pavoučí ručičkou až k...

Střepy. Zase budeš plakat střepy. Kola na vodě, tisíce kol jak bobulky rybízu. Hroznového vína. Olympijských kruhů. Ohnivých obručí s tygry. Velkých pohlcujících bran. Ticha.

Stojím v nádherné galerii náhodných kruhů a kolem mě je mezi lidmi Božský Ticho. Lidé nemají oči a ruce. Leo by se musel stát surrealistou, kdyby nechtěl lhát. A ta jejich ústa! Kruhy. Takhle já jsem potkala ryby. Nikdo jiný nedokáže s tak roztaženým chřtánem tolik mlčet! Dovnitř a ven, dovnitř a ven. Mluvíte plankton! Slyšíte plankton! Celý svět je už od podstaty povznášející (Archimedes) zná skleněné bublinky, ledové slzičky, jemnou vlnivou motoriku nahoru a dolů. Zná zrcadla a křišťálové plátky přes oči. Všechno se najednou tak moc třpytí. Po rozčeřeném tichu běhají sluneční odlesky. Na skutečné zrcadlo uvidíte jen z výšky.

Průhledné papírky

Odlétají z dlaní

Tak

Odevzdaně, že posléze

Padají zpět jako celé

Archy

- Jsem volavka a létám. Jsi bažina a rosteš.

Spolu přežijeme potopu lidstva.