82 - Nalézání - Bytostná Salviopeironka

...

 

Umírá touhou, která jej stravuje. 

Tělo si nepotřebuje odpočinout, když duše počíná cestu.

Už se přehřívá, stará kocábka na záchranu dní bez dechu. 

 

Umírá životem, bez všech hvězd,

Zčernalých světů bez pouště,

Vítá ošlehané tesáky přítomné hudby.

 

 

 I.

 

Meditativní stázi si člověk nechává pro Poezii.

Probudil jsem se do dnešního světla, vědouce, co svět udělá s načatým zítřkem

 - spolu do deště asteroidů jdem, tělem časoprostoru, oním švem,

po něžm ve stavu skutečna společně vibrujem a hrajem tu hru, 

jež s námi slova někdy hrají, aniž patu ovoce poznání postrádají,

do poslední destičky tkáně vesmírné všesvévol tkají,

všeobjímající nůž, hranostaj čtyřstěn v kouli světelné myšlenky vítají.

 

Napíši báseň, tvá hlava je v ní cvičení, na lov myšlenky střené k uzemnění,

cítí své vášně, postel voní po milování, žena jež hraje dívku, vchází v ponožkách, podkolenkách,

sílá z ní pohledy, zastavují se a míjejí, dlouhé vábné, trvají, vracejí se zpět a pokračují dále,

do tvarů po sílící, smetanové nostalgii ze spojení. 

 

 

 

 II.

 

Jsem plánovaným agentem dokonalé koncentrace, ve zdivu k trpělivosti,

běhá má štace, slyším stěny hlásek jazyk vyplazovati,

písmena podskočná šeptavě mluviti,

krůčky slůvek čtyřzpřeží na bílém pobřeží,

démantové trojzubce rýmu pohřbené leží,

v místech poledne shěnu verše letního,

kdy z hrotu pera sněží, do tváře prvního.

 

 

III.

 

Ty dvojnické loutky vsázely se do Hradiště s prsty deště, jako sůl z těla pohádek,

na dně se ztrácejících, na pár chvil, jež chrlící děti, zuřivě padící dolů z kopce,

s andělským rukopisem a na loktech nová seznání.

 

Mácho ó Nezvale,

jak málo je na světě hodin

a ještě za nimi teče čas,

jež na některé nepůsobí 

a za ní tichosvitný jas.

 

Ty dvojnické loutky vsázely se do Hradiště

s prsty deště jako sůl těla, sůl pohádek.

 

IV.

 

Meteore litanií,

proude řek blažených,

roztrhané panenky fantómů,

měnících se v neutrální pojivo loutek časoprostoru,

posléze zatékají do živé organiky,

do jakéhosi biomechanického maldororovského švu veliké surreality,

padající po mých formách do ještě skutečnější budoucnosti,

budoucnosti mluvící částí za část vaší duše,

když jste po velehorách údivu uchváceni.

 

V.

 

Otevírá jádro tancující

tleskající ňadra

 

Živé jsou chřtány

pro které tancujeme

 

Hledám její plodnost

bloudící mezi strastí

ponurých míst

 

Celé město ztrácí

hlavu a patu

 

Ubíjení rodí klíč

vše zrodilo se ze strachu

k lásce

 

a naopak strach milovat

je blíž ještě před početím

 

Strach milovat oběžné dráhy Lásky

 

Propustili ji z krajin

světla rozdrásaných blažených,

utápěných v masce blízkých zaštícení temnoty,

jednoho dlouhého sluného nářku deště,

jež nepřeje setkanému shledaných milenců.

 

 

VI.

 

Jde o existenci látky, která se směje,

O2 pozn. které se směje

je to vysmátá země iluzí

a kdo tě probudí, ten zemře - kra se zde nevidí ráda

 

Muž zmírající smíchem, který měla tolik ráda,

to dítě, narozené děvky andělské,

výhně klidné bolesti, ruka vlídného dechu,

vlídné pohlédnutí očí, zastavených všem stopám,

kterým se dařilo zůstat při vědomí

a nepřichystat léčku oné dřině,

která pustnoucí, 

obrací svou závrať.

 

Stál u propasti, jako básník,

stál za hořící písní dřeva,

stoupajícího v kouři a ráně,

po dechu slin, poutí nahořklého květu,

hladina šepotu - vetře tětivu vánek náhodě,

stoupáš si na okraj dýmky, kde pochopíš,

že sám jsi dýmkou, usmívající se do Vesmíru

a tak není žádná lidská zloba,

nebo skutečnost, jež by tě mohla připravit o mírné pásmo,

z uhlíku dásní,

zdvojených koncem vidiny,

odražené mocninou v množném číslem

řinčící sebeobrazem zkázy a věčného zapomnění,

negativní přísnosti, umění mračiti se ve strachu,

kdy se obracíš proti rukojeti,

zrcadel jako bytostné jsoucno,

rozkládané do lidské symetrie,

nápadem na film poznání potomků

našich předků vidoucích peřinkou dechu,

do kterého se balí naše skutečnost,

brousící srdce stavu,

krví pocitu nevyhnutelnosti,

osudem nalitým třením,

kouří dočasné já iluzi,

zatímco věčné já vylézá ze stavu,

který nemohu popsat,

neboť postava venku, černý Adech,

inteligibilní Oneiros, volá nápadem na film,

předefinování celuloidu tavících pecí kosmickýc á-á-h.

 

VII.

Spíš-li něžně se svými sny, uchopuješ-li orgán tvůrčích převtělení,

vytváříš-li mýtus, boříš-li jeho ozvěnu,

sténáš-li se strachem, tancuješ-li s láskou,

jsi-li na živu, dechem básníka,

živen jen poezií a láskou.

Tvá ústa prostřelená báseň na pranýři.

Tvá ňadro dokonalost tancujícího polibku.

Tvá ústa jsou perleťový prach hvězdy.

Krásné vlny dobrého dne,

na pokoji pokrajné extáze,

jdoucí zlem ze života,

člověkem srostlým v evoluční nota,

s vesmírem, bohem, harmonií honimíra,

jdem, za námi, jeden celý věk,

pod branami, pod zraky, 

které klopí světlo,

které k nám dosud nedorazili

ač nás všechny povznese a uvidíme tak dál,

až na konec té nedohledné strasti,

kterou si vytváříme, když hledáme svůj konec.

Oslavo utonulého nebe

Strano ve které žijeme vtěleni

Nebe utonulé uťatou září paprsků

Uťaté nebe druhých stran

Nebe Člověka bez paměti.

VIII.

Výstelko epoch

namaloval tě dobrý dech

modré krve bláznů

Epoch jichž osudem stálo

se zdánlivým žadosti-učiněním

Nad vztyčeným útočištěm prázdnoty

a pouťových siláků osvobozených podsvětím

Emfází skatologií lucidních rozvícených výkalů

hlav pábitelů šálivých embrií poháru rozkoše

Opilé koráby zavražděním

Přístavy jejich pohřbené

zahrbeným paprskoeonem slunce

Dlouhočitá strázeň hub

šalvěje a bytostných lásek

artificielního okouzlení

stíhání idejí na dráze k polárkám

Až na antické vykuřovadlo

sestry drahé aury spirální

Jejíž oči

jsou slimák 

v toku Budoucností

mé ženy

IX.

Čekám na prach z výstav,

které dosud nebyly uspořádány,

výhružky budoucnosti, jež nebyly zdolány,

pásma ovzduší, jež nejsou zpřístupněny, krvavé oči,

nevyplavené řeky meandrů jejich krve, vstávající podpůrná zázemí,

rozpuštěné předměty zbraně lidských zrůd,

vyčesané kapilárami místa míru a tím vstupujícím do slunce,

volá šípem, že má jeho oči, předrahé a lesklé panenky očí,

stepující do beatujícího olova až do krajiny rozpraskaných chřestíších tváří,

nám nejbližších: „Masky mozků nám blízkých nezahynou!“

Jak atestace akustika na knihu o tom co je tvá hudba duše.

Dech jež nevloučíš louděním apérií.

Zpřístupnilo se jí srdce klauna, který je dávno mrtev,

volám jen z příčestí životního vědění oktávické ohromnosti,

jako ruina dechu silulet postav dávno nakladených astrolábem zahrad,

v nichž jsme posnídali na hrobech našich předků a vytvořili sympozium korunovačního tance,

jež rozkryl jak posmrtný život loutky, tah gesta a mimikru,

jejíž cíl bude sledován příštím zrakem staletí.

Toho rána, narozeného večera, se do její rukojeti vsoukal text o zrození,

něco se jí silně zamilovalo, stará fáze apatie podnikala brouzdavé pády nočních můr

a její oblíbené menu pohlaví se spojovalo v jedinou zář

na blízké hře tvých šramocení.

X.

Viděl ji na tváři dveří

než vstoupil, bílý pramen zakapal na podpraží

"Vy jste entheogenní spektrální analýzou

  jistých oblastí, jež přivírají onen kraj vize ?"

 

Neodmlčela se na déle než šest a půl vteřiny

 

"Jste post-surrealistická fotosyntéza 

  vedoucí nád k důsledným krokům

  pochopení samotné tvůrčí poetiky ?"