Dokud mi nezmizíš

Dokud mi nezmizíš

Pár dní jsem teď strávil mezi stromy.
Usínal v křehké trávě ve spacáku
jako nemluvně,
i když jsem za sebou měl pořádný kus práce.
Je jaro,
škůdci se množí,
kontrola pastí,
někde jsem musel připravit nové
a některé stromy už nejde zachránit,
musel jsem je označit.
To je mi vždycky líto.

Přesto mě ta práce neuvěřitelně nabíjí,
každý den jsem si ustlal jinde
a dlouho v noci poslouchal,
jak les spí i žije.
Slyšel jsem sovu a strakapouda,
vábící štěkot lišky,
šustot myší v trávě,
vysoko nad hlavou občas proletěl stín
a koruny šepotaly ve větru.

Nějak teď ztrácím pojem o čase
i o vlastní existenci,
vpíjím se do okolní krajiny,
stávám se její součástí,
tak jak jsem to vždycky chtěl.
Do toho plánu jsem tě nemohl vzít sebou
a vlastně nikoho.
Ale na tebe nezapomenu,
budu tě hledat tam nahoře,
šeptat ti letmé vzkazy,
a těšit se z tvého světla
má hvězdo.

Dokud i ty mi nezmizíš z dohledu.