Vesmírná hamaka

V nočním přivírání očí se pozvolna uvolňovalo napětí,

to,co mělo zůstat,se přivinulo a kleslo do měkké náruče,

to,co se mělo odpoutat,pouštělo se s jemným vydechováním

hraničního obalu a postupně se propadalo k branám mnohovrství,

odkud se rozprostírá rozlehlý, ničím neohraničený prostor,kde

tetelící se lehkost vyvěrá z každého hlubinného otvoru a

prýští ve světélkujících gejzírech z každé vyvýšeniny a svými

konejšivými doteky v houpavém rytmu vyrovnává vnější i vnitřní

zásahy do celistvosti,rozpouští tíhu v tiché lázni odevzdání.

V tom zavinutí se do obalu hojení,v tom proudu přirozené otevřenosti

se noční můry mimoděk přimkly ke světlu s vědomím,že nenávratně

zmizí zachyceny ve světelných sítích.

Napojení se v jinak protékajícím čase v nestřeženém okamžiku

obnovilo,abychom mohli čerpat a tím i vědět,proměňovat se,ptát se

a dozvídat se,odcházet a přicházet,být s podstatou,která nemá omezení,

nasycovat vnitřní prostor tím,co přivádí zpátky k sobě samému

a tím i tam,kde všechno končí,ale zároveň i začíná.

Esence tvůrčích sil zanechaly své stopy,aby ve vnímaném čase

prostoupily do bdělosti ranního rozbřesku.