Krajina absurdity

Dnes chci zpívat blues.
Chci křičet jen tak, do nebes
a plout na loďce do krajiny prázdna,
až na samou hranici ticha.

Už nevěřím na návrat.
Slova byla řečena
a já se postupně ztrácím
jako prchavá bublinka z Coca-Coly.

Je tak krásné vyšumět z hlavy jen tak… kamsi,
do neurčita.
A potom z toho neurčita bezděčně hledět z abstraktní perspektivy.

Všechno je tak relativní,
vše se mi ztrácí
a zase se objevuje
jako výsměch před realitou.

Zajímalo by mě,
kdo poskládal mé šroubky v hlavě, protože vidět tak převrácený svět
je hodně divný pocit.

Tma!

A v té tmě, bílé kostičky…

strakaté plátno.

Nelíbí se mi,
raději ho zamaluji svými myšlenkami
a jen tak si povyskočím do vzduchoprázdna absurdity.

Hudba stále hraje.
Kdo z Vás má rád blues?
Nebojte se tančit,
já tančím s vámi
v proměnlivých variantách života.

I když je rytmus neúplný,
je v tom náznak celistvosti.
To co jsme ztratili,
bude opět nalezeno.
Stačí si to jen poskládat jako puzzle.

Jak krásná hudba mi dnes hraje v hlavě.

Zavírám oči
a nechávám se unášet
tou nádhernou nikdy nekončící hudbou.

Jsem sám a přesto cítím,
že jsem ve všem,
v každém…
Má samota není samotou,
je krásně znějícím blues.

...

Název díla: Krajina absurdity, Text © Zdeněk Vlha, 2019 & Hudba, Zpěv a Obrázek: AI