v krajině neplašených ptáků...

....Tak tahle mě,milý En,dojala,je krásná,taková dřevní.Každýmu děcku
bych přála ty obyčejné,ale vlastně důležité zážitky tam venku,v lůně
přírody.Zamazaný,poškrábaný,s jiskrou v oku a s naplněnou dětskou duší až po
okraj,aniž o tom člověk ví...../úsměv/.Ji.

13.02.2014 21:19:46 | jitoush

Připomněl jsi mi jednu momentku z mého dětství. Moji první vylovenou čudlu. Byl to Karásek, zvící sotva 20 cm, ale bojoval tak, že mě, šestiletou holku, málem stáhnul sebou do vody. Neuměla jsem ještě ani zacházet s cvrčkem, a tak jsem ten vlasec táhla z vody jako rozmotané klubko vlny, za což mi byli kluci strašně vděční, protože jsem jim ty metry vlasce pěkně zašmodrchala dohromady. Ale když ta čudla najednou byla venku, na světle božím, a já ji držela v těch svých malých rukách, cítila jsem se jako král, co právě zvítězil na bitevním poli. Jak jsem ji tak držela a lítala mezi všemi, aby viděli, co jsem dokázala, ani jsem si nevšimla, že mi hřbetní ploutví pořezala prsty. Když jsem ji pak pustila zpátky do vody a všimla si těch zakrvácených prstů, divila jsem se kde se tam ta krev vzala? Vždyť jsem té čudle kromě protržení horního pysku háčkem jinak neublížila. Až mi kluci vysvětlili co se stalo, že ta krev je moje, zůstala jsem na ni užasle koukat. Pořád jsem si ty prsty prohlížela proti slunci. Fascinovalo mě, že tak drobný tvor, ohrožený na životě tvorem nesrovnatelně věštím, se ještě dokáže takhle bránit. A od té doby chci být jako ta čudla. Jsem podměrečná, ale bacha na mě! A vím, že až zase uvidím na svých prstech krev, od hřbetní ploutve nějaké další čudly, vrátím se v čase zpátky, do těch šťastných dnů mého dětství. Budu zase sedět sama v sobě a všechno bude zase možný. Dík za tuhle báseň Enigmane, blikám radostí ST. :O)

13.02.2014 16:01:50 | Tichá meluzína

talik krásy jsi mi ukázal a odhalil, že si to snad ani neumíš představit:)

13.02.2014 13:01:57 | střelkyně1

Radost ze svobody druhých osvobozuje...

13.02.2014 12:08:10 | Amonasr