Celistvost tajemství II

Stál v závětří a bedlivě pozoroval proudící změnu,očima se vpíjel do přicházející tmy

a kůží zaznamenal vzlínající chlad,

ještě více zbystřil své smysly,pronikavě se zahleděl někam do prostoru,soustředěně

do sebe nasál okolní svět. Vnímal celou svojí bytostí ,že se něco proměňuje,že

do sebe věci nezapadají,tak jako obvykle,že tu něco nehraje,jen do toho všeho

ještě nedokázal vhlédnout a to jej svým způsobem zneklidňovalo a zároveň

vzrušovalo,ale jiným způsobem.

Na povrchu celého těla pociťoval jemné mravenčení,nechtěl to zkoumat,jen zavřel

oči a jemně se pohroužil do stavu plynutí.Připadal si,jakoby se roztahoval na 

všechny strany do bezhraničí,jakoby mu skrze kůži začaly malými otvory vyrůstat

drobné,pohyblivé receptory,něco jako citlivá chapadýlka,spojující se s energií

prostoru,krajiny,kde se právě nacházel.Byl to stále on,neztrácel se,ale zároveň

se jiným,nepopsatelným způsobrem spojoval s okolním světem.Jevilo se to jako

dokonalá interakce s okolím,hranice se stíraly a vzápětí se obnovovaly,byla

v tom sounáležitost a harmonie,kterou si lze jen těžko představit v sídle rozumu.

Svět kolem něj se stával součástí jeho a on se stával součástí celku.Nedíval

se na to zvnějšku,ale zevnitř,naprosto fascinován a zároveň v pokorném souznění.

Jak to proudilo a prostupovalo jím,pocítil tichý soucit,cit,kdy jedno sounáleží

s druhým,součásti jsou celkem a celek je v součástech,a tak byl stromem,květinou,

libovolným zvířetem nebo vodní hladinou,či teplým vánkem,oblázkem v potoce

nebo letícím ptákem.Byl na jedné vlně a tepal ve stejném rytmu okolního světa,

ale stále byl člověkem,bytostí,která ví,co má dělat,bytostí,s nohama vkořeněnýma

do dýchající Země a zároveň se pohybujícíma vpřed.

Něco se změnilo,něco v něm,a tak zíral do tmy,jako kdyby

se chtěl dostat skrze ni,za onu hranici,časovou osu,kde se rodí světlo,kde je

vše jinak,než lze pochopit.

Najednou,jak v sobě opět zcela procitl,objevil se v jeho prociťování stesk,

byl to podivný pocit opuštěnosti a bezbřehé samoty,která tak kontrastovala

s tím,co před chvílí prožíval.Ten náhlý a dotěrně doléhající pocit zaplavil jeho

tělo a mysl a on okamžitě pochopil,že se sám odsoudil do tohoto stavu,nikoho

za to nebylo možné vinit.Naplno si uvědomil,že jen on mohl něco změnit,že jen on

se mohl vymanit ze svého pocitu marnosti.Že to oddělení nebylo trestem,ale

příležitostí.

Pohroužil se opět do sebe,stahoval se dovnitř,scvrkával se do jediného bodu,do

jediného místa,kde zůstávalo ohnisko hřejivosti,jeho jedinečnosti,kam už chlad

z okolí nedosáhl,kde se uchovávala v obalu Lásky jiskra,která mohla stále a

nepřetržitě sytit jeho vnitřní oheň.Vnitřní oheň života.

Věděl,že buková polínka dlouho drží teplo, a tak přikládal.Věděl,že stačí fouknout

a bude rozdmýcháno.Věděl,že nezahřeje jen sebe,ale i jiné.Věděl,že i popel

bude k užitku a že se budou zpívat písně,smutné i veselé.....

Prostě to tak chodí.....

S vděčností se pousmál.