Podzim

Podzim. Jak zvláštní období v roce. Jako by něco důležitého mizelo mezi prsty. Nějaká fáze života, rozehraná partie končí dřív, než si člověk stačil vyjasnit pravidla hry. Příroda se nás snaží odškodnit svou barevností za všechno, co jsme nedokázali dovést za dané hranice možností. Jsou to však jenom barvy, vnější stránka podstaty, kterou se marně snažíme pochopit.

Hodnotíme a nevíme pořádně co, protože život jde dál a nedá nám žádnou šanci se zastavit. Zachytáváme se vzpomínek ve snaze vylovit z paměti obraz skutečnosti, která se již nikdy nevrátí, ale přesto navždy poznamenala naši budoucnost.

Přepadávají nás chvíle melancholického vzdoru a začínáme pochybovat, že vše, co jsme dosud učinili, bylo opravdu tak nevyhnutelné, abychom se museli nechat vláčet silou skličující setrvačnosti, chvíle, kdy jsme schopni nostalgicky pohřbít jarní lásku jen proto, že se nám zdá nemožné zadržet ptáky při jejich odletu, nebo že teplý závan s vůněmi letní noci se jeví stejně neskutečný, jako roj světlušek ve večerní předehře milostného spojení.

Člověk má pocit, že už bude muset jednou pro vždy skončit se všemi zbytečnými pokusy, jak přelstít zákony stárnutí, a konečně se ustálit mezi krajnicemi střízlivé životní cesty.

Stačí však, aby vítr na chvíli rozehnal šedivý krunýř mraků, rozpustil sychravou mlhu v průzračném jiskření ocelového jasu oblohy, a začíná snít o životě, v němž se uskuteční v horoucí nespoutanosti citu a inspirace, jako nikdy dosud. Sen o to nebezpečnější, o co silnější je pocit smutku nad promarněnými přísliby minulosti.