Kámen v okně

Přišla pod moje okno, aby hodila kamenem. Kámen hodit do druhého patra, ale ona říkala:

„Až do nebe.“

Vlastně jsem vůbec nečekal, že přijde.

Bylo zamračeno a světla tak málo, ale poznal jsem ji dole v šeru.

Podle vlasů nebo myšlenek, které vysílala.

Možná podle svatozáře.

Měl jsem v místnosti tmu a jen světlo přicházející zvenčí. Bylo jako mastný kámen.

Hodiny na zdi tloukly, otevřená kniha na stole vyčkávala a v ní Gustav M., ale já pozoroval ten bušící orloj.

Řekl jsem: „Kdo to má poslouchat, srdce moje! Tiše!

Z pod postele se vyplazil had, viděl jsem ho docela zřetelně. Jeho napjatou kůži.

Napadlo mě, jestli mu není zima. Jako by měl husí kůži a taky pichlavé oči.

Přišel snad, aby mi vnuknul myšlenku.

Zarachotilo okno a na něm kámen, zavolal jsem: „Hade, zmiz! Nepokoušej mě!“

Viděl jsem ji dobře, jak stojí dole a chtěl jsem jí hodit klíče.

Zaštěrchal zámek, jak jím prostupoval vyjímaný klíč, ale pod okno jsem hodil hada.

Uslyšel jsem křik.

Zděsil jsem se a vyskočil z okna.

Z okna jsem vyskočil přes římsu a zachytil se okapové roury…

Nahoru, jenom rychle nahoru…

Napadlo mě: byla to možná správná myšlenka - měl jsem se doma zapřít.

Pak jsem si ale řekl: Proč? Přál jsem si, aby přišla, ona odmítala.

Možná jsem se lekl, že mi nese nepříjemnou zprávu.

Možná jsem se lekl, že je všechno jinak, než bych si přál.

Sáhl jsem do kapsy a ke svému překvapení nahmatal spoustu prstýnků. Vytáhl jsem jich pár před oči. Byly to snubní zlaté kruhy. Jako když hodíš kámen do vody:

Kruhy, kruhy zamotané, když tu jeden náhle vstane…