Dvě rovnoběžky zaníceně malovat

Ale v jednom měl starým už pravdu.

V organismu nastává bouře hormonů,
také já podléhám v mysli svodům.

S jedním chodidlem na pedálu kola
s druhým na zemi, za odrazů,
projížděl jsem liknavě stromořadím vzrostlé aleje
až jsem se ocitl před majestátní budovou
bývalé banky,
kde jsem včera požíval kávu
ve společnosti servírky s vzezřením Maďarky
při vzpomínce na ni – řinou se mi z oka krůpěje
život je neskutečně krátký...

Nechtělo se mi do jobu
prahl jsem žít,
život není jen práce
má více podob,
nejen jednu podobu,
má více důležitých hodnot.

Po mé levici v nedaleké aleji
kráčela nádherná dvounohá laň.

Něco přes metr osmdesát
před sebou standardní kočárek,
šla, jakoby měla na hlavě knihu
jako při nácviku chůze modelek,
dokonale vzpřímeně,
bez jediného zakolísání,
zkrátka krásná mladá paní.

Při její úctyhodné výšce
vlasy stažené v ohonu,
ani památky po knížce
vnímal jsem bouři hormonů...

A ty dech beroucí dlouhé nohy.

Jako sochané Josefem Kubíčkem...

Byly delší, než dny
před výplatním termínem
když jsem tě spatřil, líbezná,
už se neminem...

Její nohy, byly divem přírody
štíhlé, dokonalá stavba,
dvě úžasně štíhlé rovnoběžky
v černých leginách,
život bývá často tak těžký,
ale takový pohled jej činí snesitelným...

Nebyla na siluetě jejího těla jediná chybička
zas a znova jsem ji zkoumal jsouce za jejími zády.

Polapen svůdnými nohami,
mě nezajímaly její vnady,
chtěl jsem si je do paměti uchovat
vnímat je bytostně- teď a tady!

Pohledy vedené od kozaček na vysoke platformě,
po lýtkách výše,
být jako voayer,
spíše umělec jenž tiše nabírá proporce pohledem přes uhel,
aby je záhy přenášel na čtvtku papíru.

Od kotníků výš
pomalu, po milimetrech
a světe div se, byly tak dlouhé
domýšlel jsem se, že někdy jejich délka skončí,
ale zatím ne a ne,
jen nádherná symetrie nohou.

V jednu chvíli jsem myslil,
že dříve,
pod jejím klínem uvidím širokou škvírou madlo kočárku,
jak úctyhodně byla vysoká.

Dobrotivý Bože,
já žasnu,
tak skvostně dlouhé nohy...

A navíc, na horní polovině těla
flaušový, v barvě okrové,
přiléhavý kabátek měla.

Ale neobyčejně rafinovaný střih.
Byl mistrovským počinem krejčího,
Zadní lem kabátu byl ve tvaru mírné podkovy.

Střed spodního okraje kabátku
jen obtížně halil její klín
zatímco decentní vybrání flauše po stranách
umožnilo podhled
na spodní okraj jejich drobných půlek v leginách.

Nebylo podstatné, jak vypadá z profilu.

Chtěl jsem její mizící postavu
obklopenou desítkami stromů
zachytit divokými tahy uhlem...