Anotace: a slunce...
tetuješ do mé duše
otisky svých obrazů
jehlou slunečního paprsku
procházejícího pootevřenou žaluzií
to světlo proniká
mojí kůží do hloubky - světů otevírajících se
v Tvé mysli
aby zářilo horkem
tetelícím se
nad vzrostlým obilím
hrdě se zdobící blankytem
v obrovském kotouči
Tvého srdce...
že tys byla nahatá? :-)
17.06.2015 20:06:43 | básněnka
Línům,okounům ani kaprundám to nevadilo.
Štika sice trochu remcala,ale když zjistila že je štíhlejší v pase nechala to plavat:-D:-D:-D.
17.06.2015 21:37:02 | Malá mořská víla
....Vílko,zdá se mi,že poeticky rosteš,Tvé verše zrajou....je to sice
názor od laika,amatéra,ale prostě mám ten pocit...../úsměv/...Ji.
17.06.2015 19:58:28 | jitoush
To se ti povedlo. Zrovna jsem přivírala žaluzie, abych viděla na obrazovku. :-)
A zrovna tak jako je Země občas placka, tak Slunce může být kotouč. Svět je nevyzpytaletný.
17.06.2015 19:37:16 | A42
Moc hezké, milá Mořská.
U toho koutouče se mi vybavila cirkulárka...ta jistě patří jinam:)...musím přeladit.
17.06.2015 19:03:57 | MARKO
:-D
Marko miláčku, ty jsi strojař!
To nevadí já mám hlavu také plnou krátkých válců dle norem a ventilových terminálů,optických čidel a netopýřích křídel...:-D.
17.06.2015 19:31:39 | Malá mořská víla
Díky.
Strojařka mi zalichotila,
ale nejsem jí, Mořská milá.
Můj drahoušek ostrý kotouč roztáčí
a jeho zvuk mi velkou radost přináší.
18.06.2015 15:42:42 | MARKO