Čas tichých díků

Milovala ta rána v náručí své matky
Seběhla bosa mírným svahem k lesní bystřině
rychlým pohybem shodila to, co bylo na přítěž
a pak lehce, pomalu
vnořila se k očistné lázni
nohy sevřené chladem potoka
nic jí to nevadilo
nořila se do maličké koupací tůňky
sama tak malá
před nádherou lesa
maličko se pootočila a na zlomek vteřiny cítila, že za jejími zády na můstku předělujícím její zahradní panství od zbytku lesního domu
stojí muž a tiše se na její rituál dívá
otočila je znovu
uviděla jen dva kmeny olší svýma nohama vrostlé a určující břeh potoka
nedbale se zahalila do osušky
a pomalu, pomalu
stoupala svahem nahoru


Po cestě musela navštívit všechny, jež znala všechny, co čekali na její dlaně k pohlazení
měla svá území Sucha a Vlhka
Světel a Stínů
svá území Krajkových jahodníků a Bodlíků malinového listí
Hojivých jitrocelů
Klidné meduňky a Svůdných levandulí
území Žahavých kopřiv a Kyprého mechu


Trhala jejich mladé lístky na ranní čaj
věděla, že smí jen dva, aby si mohli dál žít a kvést
prošla i louku, co se z jara nesměla sekat
nedokázala podtít nohy
Kouzelným kopretinám a Hravým orlíčkům
navýsost chránila jemně Modrooké zvonky luční, jejich jemnost a vznešenost ji uchvacovala


Procházela vše klidně a pomalu s vděčností přijetí a tichých zdravic
ve Stinných konvalinkách lemovaných Vřesovcem vysypala staré zbytky ořechů
věděla dobře, že za nedlouho zmizí
rozebrané do posleního
Černoočky, veverky co drandily na starém smrku nad nimi už se postarají


Když došla až nahoru k domku
vydechla překvapením
na skalce byly připraveny k nedělní bohoslužbě Zvony temně modrých hořců

"Tak co krasavice, už víš co je to krása a okázalost vtěsnaná do hrsti chudé hlíny ?"
"To abys věděla..."



Věděla to dobře
tam kde se čas zastavil
V území tichých díků