Zřejmá samota mezi stvoly

Zdá se být sama...

Kromě mě
další osamělá duše
nebo jen uniknuvší
z betonové buše.

Chtěl jsem být sám
nerušen,
co na tom.

Nadto jí to sluší.

Ve větvích pěvec
rozezněl vibráto.

Nyní by mi nevadilo
nabídnout jí rámě,
pohostinství v loži,
jež by rozněžnilo
„belasé vankúše“

Plouživými krůčky
prošla kolem mě,
doteky na lalůčky,
tváře pohledné.

Nepodlehnu pokuše...

Výzva?

Kdo to mohl tušit?

Snad proto,
že okolo sedmé večerní,
nenašla spřízněnou duši,
zamířila vzrostlou trávou
dobrých třicet kroků
k lavičce osiřelé
na palouku.

Hleděl jsem jí do týla
jakoby to tušila
svou hlavu
nechala klesat do záklonu
vzepjala paže k nebesům,
záhy padaly do kadeří.

Štíhlými prsty dělila vlasy
na jednotlivé prameny,
aby je v mžiku
několika obratnými výkruty
svázala do drdolu...

Dívka sedící sama na lavičce
uprostřed palouku
s vysokými stvoly...

Jsem také sám...

Někdy samota bolí...

Zvláště pak nad koukoly...