MÍSTO OPRÁTKY
MÍSTO OPRÁTKY
Anotace: Inspirováno četbou včerejší Jirkovy (Akrij8) básně.
MÍSTO OPRÁTKY
život je jako plátno
jehož podkladem je smutek
s probleskující
naději
štěstím
bolestí
smutek nás stále provází
o něj se opíráme
ve chvilkách samoty
jako chromý o berle
smějeme se vždy s někým
nebo někomu
zůstaneme-li
třeba i chvíli sami
ničím nerušeni
pouštíme smutek
na procházku
aby nasál vzduch
nebral ho tolik
z naší krve
dusí nás
když ho před druhými
ukrýváme
je základovou barvou
pro duši
umění jeho esencí
i humor bývá lepší
když ho smutek podpírá
proto jsou básníci
často tak smutní
zvláštně
krásně smutní
jak jen smutek
umí být
než ho spláchnou slzy
verše psané inkoustem
bývaly plné kaněk
klávesy
piják nepotřebují
slzy se teď spíš polykají
nebo plivou
koho to ale zajímá
lidé z nudy
smutek zabíjejí
televizní zábavou
zbraněmi z akčního výprodeje
nikdo jim totiž neřek´
že bez základové barvy
duše rezaví
proto je svět
čím dál plnější
prázdných očí
bez světýlek
rez světlo pohlcuje
neodráží
není radosti
bez smutku
jen křečovitý smích
stahující hrdla
místo oprátky
Praha, 13.9.2014
https://www.youtube.com/watch?v=QWr_OcUKEhU
Komentáře (8)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
...záleží na tom,kam nás smutek vede a zavede....když rozehraje vnitřní
struny citlivosti,pochopení pro druhého,vcítění se...když je pomocnou
rukou k vyrovnání se...tak se začas promění v úsměv,který září plností.
Když ale tentýž smutek přepadne za hranici trpné utrápenosti,smutněním
nad tím,co nemůže být,když "září"sebeobvinováním a obvinováním...tak
je to cesta do nikam....Ach my melancholici.....Ji.
15.09.2014 21:51:22 | jitoush
Souhlasím, samozřejmě, jak jinak ;-) Smutek ale k životu patří a je bláhové ho vytěsňovat pokleslou zábavou, alkoholem, drogami, zkrátka všelikými šidítky, které nakonec i z malého smutku stvoří monstrum... Lepší je smutek přijmout a snažit se mu porozumět. Ale i tomu, jako ostatně všemu, je třeba se neustále učit :-)
15.09.2014 23:13:52 | Amonasr
Nádherně napsané, Josefe, moc se mi líbí ta myšlenka s podkladovou barvou smutku, jak je život bez trochu smutnění matný a neúplný. Znám i spoustu lidí s takovým úsměvem, který popisuješ a je pravda, že takový pomalu zabíjí. je dobré umět se pozastavit i nad smutkem, protože bez něho bychom nepoznali podstatu radosti. Být smutný je někdy těžší než se veselit, protože odemykáme ty nejniternější komnaty srdce, natož, když kromě smutku vlastního neseme i smutek ostatních. Moc mě těší, že jsi načerpal trochu inspirace i ode mně, dopověděl jsi to podstatné a vyzvedl mnoho aspektů velmi moudrými slovy :o)
13.09.2014 19:28:17 | Akrij8
Když je člověku rozuměno, dostává to, co napsal, větší smysl - díky Jirko :-)
14.09.2014 00:10:13 | Amonasr
utíkáme před smutkem a radostí druhých...opravdu druhých?kdo zůstane stát, když se všichni rozutečeme...kdo bude umět pomoci...kdo se s námi bude radovat...jen ti, kteří se nebáli...jen ti, kterým nic jiného nezbývalo...jen ti, kteří dokáží spolunést, spoluradovat se...děkuji. také mě inspiroval v posledním příspěvku Jika...úsměv.z
13.09.2014 16:44:45 | zdenka
Utíkáme i před vlastním smutkem, aniž bychom si uvědomovali, že zdrháme před dobrým kamarádem za lacinými pseudokamárádíčky, kteří nás jen zneužijí, vycucnou a odkopnou zpátky, kde už pak ale místo vlídného smutku kolikrát číhá pomstychtivá a zhoubná deprese. Třpytivá šidítka všeho druhu jsou jen mámivá světýlka na blatech, kde se propadáme stále hlouběji do beznaděje.
To se mi na Literu líbí, jak tu dochází k vzájemnému jiskření a inspirativnímu obohacování, všemožným šidítkům a šiditelům navzdory... ;-) Díky, Zdenko, za (jako vždy) pěkný komentář :-)
13.09.2014 18:17:59 | Amonasr