V krajině kde žijí vykořenění

Čas před nocí.

Štiplavý kouř z pálených plastů
nestoupá k nebi,
nýbrž z komínů
klesá k chodníkům
k mým ústům
kotníkům.

Po této noci
nastane den věnovaný památce zesnulých.

Mám obličej zkroucený nevolí,
neoholený, strnulý.

Jdu příšeřím ulic,
které ještě před třemi generacemi patřily Němcům.

Pohnuté dějiny.

Slované, Germáni
topornost, povstání.

Třenice, pře, dobyvačnost.

Sem tam svítící lampa,
některá povážlivě bliká.

Rezavé ploty před domy
zjizvené fasády domů
dějinami...

Za řídkou záclonou
tetovaná ramena muže
jenž stojí jinak nahý.

Cikáně s uhlíky místo očí
dává tušit – zakoušet pocit,
že dnešní noc bude jiná?

Nebude!

Mého osrdí zmocňuje se chlad,
páteř obtáčí zima.

Vrávorám zapadlými ulicemi
a mlčky pozoruji strhané obličeje domů.

Některé jsou těsně semknuté do řad.

Jeden vypadá tolik osaměle,
jakoby byl vržený mezi koukol zahrad
v dělnické kolonii.

Připomíná nahrbeného chlápka
v bufetu IV cenové skupiny
z první poloviny osmdesátých let
minulého milénia.

Vše v syrové pravdě
úplné nahotě
bez pelu
příkras
bez génia...

Jdu
z těžkou myslivnou
visící na krčních obratlích
poraženecky,
naproti
jdou dvě hlučný ženský
přejdu na protější chodník.

Chci být sám
nikým nerušen.

Nastává noc před památkou na zesnulé...

Vzpomenu také na režimy minulé
po nichž zůstala pachuť
a nevyřízené účty.

Drkotám zuby
v přítmí ulice
dělnické kolonie
a můj život připomíná
brutální scénu
černobílou scénu
z filmu
Larse von Triera.

Ano,
cítím se v nitru jako ulice,
na kterou podle libosti
čurají toulaví psi.

Jejich zdvižena noha
je známkou pohrdání!

Ano,
na svět jsem přišel ve městě,
v němž dým z plastů
zastřel
podobiznu Boha.

Věřím,
jen si připadám
osamocen
potem zbrocen
čpí z něj líh
domácí pálenky

Pálí mě jícen...

Největší temnotu
uchovává svícen
pod sebou samým...


Můj pane,
vydal tě do rukou katanů
za stříbrné...
Slza z kanálku se samovolně řine.

Ve vteřině

Bylo jich rovných třicet...Chce se mi křičet!