V paralelním světě spraš

Dobrovolně
v chodbách labyrintu
v mantinelech
jako po absinthu
zářezech ulic staletých činžáků

Čelem
méně než na délku paže
na direkt
tvář
přímo do obličeje domu
v němž je možno letokruhy věku číst
posouvám čelo
od uhelných oken sklepů
přes přízemí
do výše jednotlivých pater
(jako budoucí student z venkova
před majestátní budovou Alma mater)
pozbývá jistoty v kolenou
před matkou bohyní

Za mými statnými zády ruch ulice
ale já dýchám do pórů omítky
jihnu z výdutí na ní
podobné výdutím v tepnách
v těle

Ach ona záclona svěšená od střechy domu
je nesčetněkrát zjizvená ranami
ponechaná vlastnímu osudu
předlouhý čas

Když šplhám zraky
chvěji se v jednotlivých detailech
nabývám pocitu člověka
jemuž byly v nestřeženém okamžiku
podraženy nohy
na poli
které naříká žízní
po celé týdny
v plamenech
nelítostné výhni

Vzezření domu
je jako sesutá stráň
povrch mých dlaní

s patinou ekzémů
uvězněný v pryžových rukavicích

V jedné chvíli se obávám
že mi v chabém závanu větru
vniknou zrnka písku do očí ze smaragdu
a současně
v letmém světelném záblesku
jsem tím
kdo nedobrovolně nabírá do nozder spraš
v hrůze očekávání věcí příštích