osmého dne...

dveře jsou otevřené
dům tone v temnotě
hodiny na požární stanici
ukazují pár minut po půlnoci
zmocňuje se mne pocit
odevzdanosti a úlevy
tak typický
pro místo důvěrně známé

naklonila se ke mně
a oba jsme promluvili současně

jednou pochopíš
že tvé domnělé dílo
je pouhá směsice náčrtů
a vzdáš se své marnivé snahy
sepsat knihu o pravdě

vím že jsme oba lhali


stoikové učí
že bychom neměli naříkat na život
dveře vězení jsou vždy otevřené
chápu to
ale lenost mne zadržuje
v hlubině paměti
pod vlnobitím snů

nedala se

prý dokážeš spálit květinu
a vzápětí ji svým uměním stvořit z popela
ráda bych to viděla

nepotřebuji důvěřivost
vyžaduji víru
mohu ji spálit
ale zůstane věčná
změnit se může jen její vnější podoba
stačí mi jediné slovo
aby se zrodila znova

vhodila ji do ohně
a smutně poznamenala
tady je popel
co už květinou nebude
vrátím se
až bude má víra pevnější

osaměl jsem
dosedl znaveně v křeslo
nabral do hrsti jemný popel
a pronesl jediné slovo

objevila se...