zakulacená zřícení...

pevně usazená v zemi
s hrotitou hlávkou
a přísnými okny
bez přílišné zdobivosti
dvě odvážné věžice
pnoucí se k blankytné obloze
klenba šíje
s oblouky co svádí pohled
do srdce propasti

k portálu
co se ukrývá ve stínu
klouzalo slunce po průčelí
a já se oddal poslechu
němé řeči kamene
oděného do příběhů
srozumitelné očím i fantazii
strhávající do vizí
o nichž můj jazyk
dodnes nedokáže promluvit
souvisleji

prošel jsem branou
ona seděla na stolci
s tváří vyhlazenou do mědi
oči dokořán upřené
sluncem zrcadlených
jako bych dorazil na sám konec
svých dnů pozemských

pláštík rozprostřen na kolenou
v levé ruce knihu zapečetěnou
a vedle ní zvíře strašlivé
strašlivé pro mne
avšak poslušné vůči té sedící

zůstal jsem u vytržení
zorničky v nesouladu se zákonem
sbíhající se do třpytného středu
mystického baletu údů
soulad oddanosti a vzepětí těla
obydleného duchem
vyvolávající jásavé aleluja
nespoutané touhy po rozkoši
spikleneckého spříznění
z hluboké vnitřní síly
ku krocení ďábelské přirozenosti
v symbolice na záležitosti vyšší

usmála se
vědoma svých předností
co myslíš příteli
má být záhada jen jedna
nebo jich má být mnoho?

milá Remain
přímka se také neskládá
jen z jednoho bodu
avšak může být i obloukem
nekonečné kružnice
na které se ztratilo
již mnoho filozofů...