z nedostatku něčeho...

slunce má pro dnešek vystaráno
sedím na skládací židli
okolo neobsazeno
nátěr žárem popraskaný
dřevem prosvítající tělo
stříbrošedé bělice

prošla cikánka
hodila okem
asi animírka
nereagoval jsem

ale pak
zakroužila kolem
cyklistka
na zádech drátěnku z postele
punčošky z hedvábného pletiva
a snad jedním z ok
pronikl prchavý pohyb
to když její prsty vyklouzly
ze sítěné rukavice

ten temperament!

přiblížila se
jakoby byla krátkozraká
a lehce nemotorná v kotnících
takže jsem ji uviděl
z bezprostřední blízkosti
a lodní siréna
plovoucí v ďábelské omáčce
plné karí a whisky
mi rozběsnila srdce

ráda bych vám zazpívala

ta píseň nesloužila žádnému účelu
ona jej překračovala
takže ze všeho nejvíc osvobozovala

mimo dosah lidské vůle
takový zvukový ekvivalent
triku s provazem
závratný výstup po laně
do tajemného místa
kde se společně mísí
pocit všeobjímající jednoty
s absolutní samotou jednotlivce

rozmarně skotačivá melodie
zároveň neústupná a drsná
mi bere půdu pod nohama
a na tváři kreslí úsměv
do kterého můžete vhodit dopis
ne však ten obyčejný
ale klidně takový
co se posílaly ve středověku
napsaný na pergamenu s pečetí
obalen kůží a řemínky

milá Sukham
může být člověk šťastný i ve světě tragiky?

možná ano
možná se rodíme
s pevným bodem štěstí
kolem kterého oscilujeme
a když nás přepadne panika
pak stačí
když ho posuneme…

a přisunula se ke mně...