proplétání...

ohlušující cikády
vedro
dubina a lentišky
náhlé ticho
fyzická přítomnost samoty
záhada smutek
řídká tráva asparágusy
domek

zápraží puklé tlakem
deroucích se fíkovníků
rýhovaných slunečním svitem
co je ztraceným rájem
dětských lásek

kopl jsem do dveří
tak že se zatřásly
ve svém vetchém žebroví
a překročil práh
do klidné dřímoty
z reje benátských masek

šípková růže s kmenem
tlustým jako stehno
zdivočelá a šílící mízou
vyhání spleť úponků
až k hlavě a vyraženým oknům
odkud zas padá zpět
těžké břímě houštin vlasů
k pahorku prorostlém kořeny
které obnažily pár sutin
ze starověkého menhiru

tam si vydlabu svou skrýš
udusám rukama
vytvaruji polštář z písku
aby to bylo co nejpohodlnější
a natáhnu se na záda
docela měkce
jak jsem to dělával
abych nevyplašil ptáky
které jsem chodíval pozorovat

oko šplhá po věkovitém pni
co vyráží ze země kolmo k hlavě
a vzpomínky skáčou
z větve na větev
poletují usedají
zavěšují se a hrají si
jako vzácná třasořitka nebo stehlíci
než se zas ozvou výstřely z pušek
hladových lovců
a ony padají jako sny
a uléhají ke mně do hlíny...