coralbells...

noc byla dusná a horká
ozýval se zlověstný křik
jednoho ptáka s háčky
na konci křídel
bem-le-vi
já tě vidím!

plazil jsem se po břiše
odhrnoval liány
a vyhýbal se jen čertovu trní

když se plížím v noci pralesem
nebojím se džungle
v podstatě je to stejné
když jste doma sami
ze všeho nejvíc znepokojuje
vlastní představivost
ta vytváří nebezpečí

naslouchám šepotu lesa
jako zdušeným litaniím
a šoupání židlí
z hloubi katedrály
takže máte pocit
že vám někdo na uši
přitiskl dvě ulity

šelesty tajemné přítomnosti
temné vzdechy z hloubky
šílený úprk v listí
hluché údery
vzdalující se kroky
tiché nárazy
není to vše
jen tisíckrát zesílený
šum vlastní krve
kdy slepě klopýtáte
do vlastního nitra

náhle jsem sebou trhnul
udělal pár kroků doprava
objevil posed
a uvelebil se
abych viděl svítání

vítr opadl
jen listí se jemně chvělo
když se ozvalo zvonění
jako v divadle před jednáním

které to bludné stvoření
vydává signály
co vibrují jako malé činely
nosorožec s xylofonem
okřídlená ropucha
výsměch nějakého fauna?

najednou spustila
jásavá symfonie
tlukot švehol volání
opojné vášnivé
k zbláznění

ale po chvíli
jako když utne
slunce je skokem vysokým na nebi
proudy světla se řinou po kmenech
masa získává na plastičnosti
rostliny navoskované leskem
listy vyřezané z plechu
natřené emailem

nic neruší ticho

až zase ten zvonek
jakési žertovné bestie
co snad kolem jezdí na kole

když tu náhle
ve vší nevinnosti
prostředkem pěšiny sune had
bledě šedomodrý
klidně roztáčí závity
a potřásá čepkou s rolničkami

doplazil se ke mně
a povídá
pane sundejte si brýle
a přestaňte čuchat
k té omamné kytce

odložil jsem skla
dívám se do očí dívce
co se může smíchy potrhat
a na uších má soustavu
zlatých pokliček

inu když se budou zhmotňovat
takové představy
tak proč ne
a rozesmál jsem se také...