Proživot

 Procházel jsem se v krajině mého srdce

 a nasával jsem směsici vůní

 do všech buněk svého těla.

 Bylo mi jakoby ve mně něco rozkvetlo,

 tam někde uprostřed.

 Postával jsem na křižovatce.

 Nejistě jsem se rozhlížel na kulatém náměstí,

 odkud paprsčitě vycházelo několik ulic.

 Sluneční náměstí.

 Střed a nekonečnost

 vracející se do středobodu výhně.

 Líheň začínajícího a končícího.

 Paprsky svítících cest

 v barvách neustálých rozhodnutí.

 Modrá,žlutá,červená.

 Která není slepá?

 Bílá,černá,fialová.

 Která není hluchá?

 V tichu si to malovat,

 tam někde uprostřed.

 Jemné plátky vonícího květu.

 Budu-li ho sytit a napájet,

 tak předčasně neuvadne.

 Zrání není vadnutí.

 Rostoucí plod už nepotřebuje

 okvětní plátky.

 Je to jen odkládání zbytečného.

 Bílé plátky se rozletí a pokryjí

 zelenou trávu jarním "sněhem".

 Uprostřed sebe jsem to pocítil.

 Stál jsem ve vnitřním klidu

 a slyšel jsem padat okvětí,

 jedno se zachytilo v mých vlasech.

 Položil jsem si ho do dlaně,

 aby dozrál čas.

 Čas života,co přináší plody,

 které mohu ochutnávat nejen já.

 Malý kousek jsem si vložil do úst

 a nechal jsem i pro tebe a taky pro tebe....

 Dnes zadělám na chleba.