Před čajem o páté

Konvici
z ušlechtilého kovu
položil jsem
na poskakující plameny.

Pohled na ně
ještě umocnil pálení v mých očích.

Ano, nemoc stravuje můj zrak
již několik dnů.

Poznamenanými dlaněmi
vykonám zažité pohyby,
uchopím šálek do nějž vložím
sáček s bylinkovým tea.

Těžkou lžíci věhlasné značky
ležérně upustím do téměř plné sklenice medu.

Netrpělivě čekám na okamžik,
kdy pára dychtivě opustí ,
vystoupá vysoko nad ústí
konvice.

Už, už, už...

Doslova už
jsem chtěl odejít z kuchyně
se sklopenou hlavou,
když mi škvíra mezi lamelami žaluzií,
umožnila uvidět siluetu dívky.

Stála asi čtyři desítky metrů ode mne,
přec jsem rozpoznal
jemné rysy její tváře,
nebo jsem chtěl věřit, že jsou jemné.

Jala se věšet prádlo na nevelkém balkóně.
Tkanina vpletená mezi tyče pod zábradlím
mi znemožnila, abych viděl celé její tělo.

Stála zády ke mně, spíše však
k rozlehlému vnitrobloku a pískovištěm.

Měla útlá obnažená ramena
na nichž spočívala jen tenká ramínka,
jakoby byla tkaná z pavučin...

Její vlasy byly pevně stažené do copu,
a právě jeho pohyb doprava a doleva
mě pozvolna unášel - po vzoru metronomu,
do krajiny snění.

Bělostnými prsty obratně jímala svršky,
aby je pečlivě připínala na šňůru.

Naprosto pravidelně umisťovala k sobě prádlo stejné barvy.

Tmavé kusy větších rozměrů
umísťovala na šňůry blíže svého obývacího pokoje.

Postupovala zvolna až na samotný okraj balkónu
a jen tenká linka zábradlí dávala jejímu útlému tělu najevo,
že nebude moci pokračovat ve svém snažení.

Na poslední šňůře, která byla téměř nad samotným zábradlím,
zavěsila krásná dívka kousek růžové látky ve tvaru trojúhelníku.

Bez váhání či uzardění připjala ještě další tři proužky látky.

V danou chvíli jsem byl rád, že počala procházet varem voda v nerezové konvici.

Jistě bych byl propadl - nikam nevedoucímu snění,
nebo bych - téměř jistě, studem sklopil zrak.