V rodišti hudebního skladatele

Staleté stromy,
jejich korunami
lze proniknout pohledem k nebi
jen s největším úsilím,
a ihned poté
stát se Don Quijotem
ve snaze pátrat
po útržcích modré.

Nejsou zde mlýny
jen dívčí klíny...

Se skupinami poutníků
stoupám k opevnění.

Kámen na kameni.

Rodný dům
hudebního skladatele
Leoše Janáčka.

Není toho mnoho k vidění.

Snad
stovky těl dřevní hmota
živoucích, svébytných,
plných života.

Spleť labyrintu kořenů
obnažených z poloviny,
podobají se vousům
stařešiny.

Děti leckteré usedají
do jejich středu,
pokládají tělíčka
do náruče přírody.

Působí bezbranně
pózují rodičům
by pořídili snímky
v upomínku.

Dojemné fotografie.

Většina je méně zdatných nežli já.

Poněvadž stoupáme vytrvale
od úpatí kopce,
mnozí lapají po dechu
žehrají,
že se před výstupem na vrchol,
měli zbavit několika kilogramů
nabytých v mírně zimě.

Váhový přírůstek.

Jsem sice mírně korpulentním andělem,
ale mám poměrně slušnou kondici,
mohu zúročit desítky
ba stovky kilometrů kolem řeky,
konaných pro touhu po inspiraci.

Krajan ví, o co jde.

Téměř u hradeb Hukvald
jsem shlédl po své levici,
polonahou trojici
nezletilých dívek,
pionýrek,
v předvoji samici,
vedoucí skupiny.
Drobné šortky
ne nepodobné
titěrným z plováren.

Téměř bikiny.

Dívky nepochybně chytře,
vydaly se zkratkou,
v něčem jsou zkrátka bystré.

Navzdory strmému kopci
věříc,že zde budou chlapci
v krátkých prstech jímala oharek
zatímco v druhé dlani
plna odhodlání
plechovku grepového piva.

V mém zátylku
úpělo několik desítek hlav rodin,
já svěží,
snad jen zaskočen tím,
že drobná s pokožkou hladké mouky
zkřížila mi cestu.

Když byla u hradeb
s drobnými prsy,v růžovém triku
teatrálně pokřikovala
na dívky jdoucí za ní,
vše korunovala dospělou pózou,
to když rozkročila lehce stehna
a dala dlaně v boky své.

Její pózu jsem přešel
bez delšího povšimnutí.

Hluboce vdechuji letní vánek,
kochám se vedle hradních zdí,
naskýtá se strhující pohled
na okolní kopce,
roviny pod nimi, vzdálené desítky mil.

Dvě lavičky,
kameny, tisíce kamenů,
pečlivě kladených do kruhů
i obdélníků,
to vše pro slávu
pro ženu
pro výstrahu nevolníkům.

Dost možná pohled ostříží do krajiny
potřeba vidět včas
přijíždějící hordy nepřátel.

Jsem zde dnes sám za sebe,
nějací lidé
měříme se pohledy.
Zatím žádná pozoruhodná
dívka nebo žena.

Nemohu být někým jiným,
jsem tedy mužem
se všemi nectnostmi i nedokonalostmi.

Bude půl osmá večerní,
západ nádherný
neklidní lidé
pojídají průmyslově vyráběné chipsy,
trávicí trakty
zalévají hnědou tekutinou,
jež nazývají pochutinou,
vzniknuvší v dobách
dávno minulých.

Pohled letmý
zda naleznu poutavou siluetu.
Náhle...

Tiskla záda k dřevěné bráně hradu,
oranžové triko,
podvečerní chladivý vítr
vykreslil dvorce s hroty.

Na tváři měla silnou vrstvu líčidel,
vrhala sebestředný pohled do okolí.

Ať už to bylo jakkoli.

Naprosto nečekaně,
své levé zápěstí položila na rámě mladíka
a svůj obličej plný šminek
s otevřenými ústy
mířila do tváře zamyšleného.

Tvářil se nezúčastněně.

Pohyby jazykem,
podivné představení,
před branou hradu.

Tato přibližně třicetiletá dáma
dala najevo
vytýčení svého hájemství.

Konečně byla brána hradu ,
za skřípění i hlomozu
dokořán otevřena.

Odhalila tajemství
dalšího strmého nádvoří
dlážděného drobným kamením.

O zábradlí v předklonu
oděn ve zbroji
postával rytíř.
Z očí mu sršely blesky
půli hlavy oholenou
druhou se zbytky kštice.

Tváře směsice barev šedé i rudé.

Ne nepodoben indiánům
z blíže neurčeného kmene.

Vůkol jen zbroj,
tolik lámaného kamene.

Plátěné přístřešky jarmarečníků,
hliněné nádoby,
kožené škorně,
opánky
dívka ve lněných šatech
vyhlíží svorně
rudé copánky,

Kůže a plátno,
oheň i zbraně.

Býval jsem jedním z nich.

Ve lněné košili,
s kordem
ve škorních.

Stále mi imponuje vítr ve vlasech,
huronský řev
náklonnost dívenek,
po představeních...

Co bylo, již není.

Už dávno nejsem onen rek.

Sleduji alespoň bezhlavost
zanícenost mládí
pózy v kostýmech.

Principál s bradkou
křikem sdělí důvody klání
urozených pánů.

Z publika vybral sličnou pannu,
v drobných šortkách
vysoká štíhlá,
dlouhý vlas.

Unešen z tolikých krás
se mnou desíty dalších mužů.

Tato majitelka
dlouhých stehen
s nahými rameny,
obepnutými šňůrkami bílými,
usedla na dřevěný trůn
rytíři jí vzdali hold,
spočinuli na hlíně koleny
dlaně vzepjali k nebesům.

Vše viděla velmi jasně,
ba co víc,
měla tu čest vybrat vítěze půtek.

Dívce z publika
na líci objevil se nach...

Statný rytíř
jal krásnou slečnu za předloktí,
vedl ji za husitský vůz,
dlouhé bílé nohy,kráčely nejistě,
shlédl jsem spodní okraje půlek,
mizejících v přítmí noci.

Rozšafný principál
hold ji převeliký vzdal
a bez pocitu studu
udělil vítězi právo první noci.

Srdce mužů zaplesala,
byl jsem jedním z nich.

Ich liebe ...