Každý den není posvícení

 V zakolísání se duše ponořila do teskné samoty,

 do hloubky,která nerozjasňovala,

 ale tlačila na samotnou podstatu existence.

 Tikot v hodinovém strojku se ztišil

 až na subtilní hranici slyšitelnosti,

 dýchavičnost okamžiku rozčeřila

 hladinu klidu do vln úzkosti a zchromlé staženosti,

 která spoutala poslední zbytky vůle.

 Strach neodplouval,

 brázdil si to zcela nepokrytě

 po hladině rozvodněné duše.

 Jindy tryskající radost

 byla ve svém zdroji zazátkována,

 zmizela pod korkovou výztuží

 jako by nikdy nebyla.

 Tělo oněmělo,

 projel jím nepopsatelný pocit

 rozkolísání od středu.

 Slzy skanuly do misek

 nevyrovnaného života.

 Vůle k rozpohybování si

 zkroutila ruku za záda,

 odsoudila se k nucené nečinnosti,

 do vězení z vlastních myšlenek.

 Bylo nutné je s věcnou přesností detekovat,

 polapit a odvést na místo

 neodkladného zpracování.

 Přeměnit je z těžkopádné nesnesitelnosti

 do uchopitelných tvarů,

 proměnit je k pochopení a omezit

 jejich rozpínavost,

 která zakrývá to podstatné,

 co má tendenci neustále unikat.

 V kruhovém hodinovém tanci

 zesláblá duše čekala na příhodný okamžik

 návratu k sobě samé.

 To krušné i krásné,věčné hledání úplnosti.

 Celistvost v jednom bodu.