když přestáváš vidět svůj stín…

někdy si prostě nemůžeš dovolit čekat
až budeš připravený
někdy prostě musíš jít

někdy prostě šlapeš vodu
a někdy
prostě musíš jít

nemůžeš čekat

kdybys byl připravený
proč bys potřeboval někam chodit?

kdyby všichni čekali
až budou připraveni
nikdo by nikam nedošel
možná že nepřipravenost
je tím pohybem vpřed
chůze zralostí
únava připraveností

začneš bloudit
divočet
pokud možno co nejvíc

nemyslíš na návrat
dosáhneš bodu
kdy zoufalství zastíní pocit
odpovědnosti

trávíš čas na bezútěšných místech
házíš kolem sebe kamení
tančíš jako maniak
utíkáš

když přijde někdo jiný
lezeš po horách
bez rezerv
přelézáš přes okraje
kráterových jezer
máčíš se v klidné ledové vodě
od soumraku do úsvitu
jen do toho!
voda života
odplaví den
mnoho dní
nemám ručník
zato husí kůži
bojový pokřik pomáhá
Chickamauga!

pak vylezu
zase na horu
s posledním světlem
tábořím

když se staneš dost divokým
někdo z divokých si tě možná oblíbí
ale ne proto že trpíš
ale proto že se mu líbí
jak vypadáš

může být ironie upřímná?
proč ne to se nevylučuje
i železo může mít srdce plné něhy

jsem sám
je ticho
z vody vyskočila ryba
bolen dravý
jak příznačné
mávl ploutví
staří přátelé se vrací...