v čase maliní a bosých žen…
v čase maliní a bosých žen…
Anotace: ...
který srdce svírá
za zvuků jemné hudby
znící po stezkách zbloudilých mlh
v tom čase krás
kdy v lesích stíny dávají si sraz
a pozdní jitra ozdobena jíním
ty křišťálová šera dobře znáš
čelo si mračnou kápí stíníš
z šedi a purpuru
stužkami utkanými
z matného světla hvězd
prstíky stříbrnými máš
s tváří slavnostní
jasem noci pluješ
sevřená krajkovím
a dlouhorukým po boku
co drží stráž
v tu chvíli netoužím
poznat pouštní země
ba ani sídla honosná
lesy borové
ni zřídla podhorská
na struny mého srdce
lépe hraje kraj
kde bosá žena vítá
od malin usměvavou lící
a probouzí se vášeň zemdlená
Komentáře (9)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
kdysi jsem hledala svoje doma... našla jsem ho, je ve mně... není v bytech, domech, místech, lidech... je ve mně, tam je moje doma... a i když někdy hlavou bouchám do zdí toho doma, ráda je posléze pohladím... můžu být kdekoli, ale to svoje doma tam mám... vždycky...nesu si tam lásku, touhu, nenávist, nepochopení, bolest... všechno, naštěstí... díky tomu rozeznávám... a že občas blbě? i to je moje doma... postavíš dům, zasadíš strom, tohle všechno je konečný... zplodíš dítě, to je nekonečný... a i to, že si tenhle dojem dáš do svýho doma...
01.09.2015 01:05:45 | zelená víla
tam v dálce
její ozvěna
lehounce na vodu padající...
je nádherná:-)
05.11.2014 23:00:22 | Malá mořská víla
.....má v sobě jiný rytmus....tato Tvá báseň...zní vznešeně v tom
nejlepším smyslu slova....jsi svobodomyslný poutník,ale v srdci Tvém
je "poutko" a na jistém místě/jen Ty to víš/je "knoflík".....však víš...
..../úsměv/...Ji.
05.11.2014 20:13:19 | jitoush
Člověk chce tak moc utíkat, sní o vzdálených krajích, kde touží najít místo, na kterém bude šťastný. Jenom být co nejdál od místa, které ho poutá a bolí. Tak strašně jsem taky chtěla být pryč. Někde ztracená třeba v Yucatánu uprostřed magických pyramid, nebo na americkém jihozápadě třeba v Navajo Nation a rozpustit se v pitvání indiánské kultury. V Austrálii se ponořit do historie Aborigins, nebo prozkoumávat Galapágy po stopách, ve kterých šel Darwin. Teď se svojí rodinou konečně můžu cestovat, pravda trochu méně dobrodružně, ale moc mě to baví. Tak trochu spolu hledáme místo kde možná jednou budeme šťastní. Ale jak jde čas, zjišťuji že to opravdové místo si vláčím stále sebou, uvnitř v srdci, a že je to zároveň totéž místo, které bolí. Neutekla bych mu ani na druhém konci světa. Domov nejsou místa ani věci. Jsou to lidé, které máme rádi. Však stále zůstáváme spojení s místem, do kterého jsme se narodili. Zvláštní dualita lásky a nelásky, kterou logikou nikdy nepochopím. Lze ji prostě jen přijmout. Občas mi to něco připomene, třeba jako tahle tvoje báseň, která si rozhodně zaslouží vychutnat. :O)
04.11.2014 23:42:47 | Tichá meluzína