čekal jsem že řekne odstup…

za nocí plných oběžnic
co kolem knotu krouží
ospalé zvuky luhů utichnou
a sekáčově kose podlehnou
krom bodláčí a pýru
i květy divokého makoví
podzim keře zahalí
do mlžné šály

tehdy vadne listů baldachýn
neb vidí ostřit nůžky paní zimy
která se šiky nezdolnými
táhne do boje slunce porazit
přes údolí co v dálce tmavne
a hejna ptáků usedají
ve stinné mokřady

jsi středem Varos
s obrysy nejasnými
kde osamělí žijí dál
s tóny plačtivými
ač nikdo z nich si nikdy nezoufá

tančí pod stromy a zpívají si
o tom co bylo a co může být
v poryvu větru protančí a zmizí
tráva se ukloní…a v paměti lze skrýt
jejich rozechvělé hlasy
jak něžné zvonky na louce
co rozčesají hebké vlasy

radost ti v očích ožívá
a já se skláním v snách
k píšťale co se rozeznívá
uprostřed lesů v tajných roklinách
jejíž nápěv si pobrukuji
bych vyslechnout moh´ kouzlo
jež éterem nese dech
do srdce skleněného
co tiše v dáli bije
ve zmrzlých pustinách