skleněný dech...

seděl na malém prostranství
zkoumal linky
na svém zápěstí
a vzpomínal s úsměvem
na ten den
kdy si těch drobných rýh
všiml poprvé

pozoroval zvláštní jev
jak se jeho dech sráží v mlhu
jak se ta mlha mění v led
a s tichým cinknutím
dopadá na zem

na obloze visela obří žlutá koule
na níž vířily pruhy červené a hnědé
vrhající na noc jemné světlo
a jejich mihotání
nedávalo vůbec tušit
jak mocné bouře zuří pod nimi

přemýšlel jestli to bylo správně
když pár srdcí ohnul
ale to se zase narovná
srdce se totiž zlomit nedá

kdyby se ho zeptali
na co bude myslet
zrovna v tenhle okamžik
dal by jim nějakou chytrou
a dokonalou odpověď
třeba že existují lidé
kteří rozvíjejí civilizaci
a udržují pořádek
a pak také lidé
odhodlaní
poznat nepoznané

tak se choval
byl si tak jistý

teď si ale není jistý vůbec ničím
měl právo poslechnout?
volání srdce svého?

jeho rozhodnutí
jeho vyrovnanost
hladká jako sklo
jeho křehká jasná mysl
vše explodovalo

možná na ničem z toho nezáleží
možná to je prostě život
kdyby zůstal
strávil by ho v obavách
že o něco přišel

planinu zaplavil svit
a k němu začala proudit
oslnivá záře
vycházelo slunce
jeho silueta se zaleskla
jako karmínově rudý srpek
slabý jako šepot
klenoucí se od paty k hlavě

přes hruď se přelila
záplava barev
naplnila oblast kolem rovníků
rozšířila se kolem zeměpisných šířek
jako ohnivý chřtán
otevírající se dokořán
aby pohltil všechna stvoření

pak se objevil pravý zdroj světla
planoucí kotouč tak oslnivý
že se dosud nikdo neodvážil
do něj pohlédnout zpříma

on se ale odvážil
vrhl se do plamene
obletěl jeho paprsky
ponořil se do jeho středu
a nechal záři aby jej pohltila

a přitom stále pátral po záhadách
které vesmír skrývá