v lince...
v lince...
Anotace: co je tenká jako chlebová kůrka…
z rozpustilého shromáždění
a temena horských hřebenů
zbarvená do modra
září jako ražené obolosy
přímo v mincovně nebeské
člověk si často představuje
nějaké vzácné místo
v odlehlém koutku
kosmické soustavy
ale to místo je právě tady
neposkvrněné
věčně obnovované
v odloučenosti od života
který necháte za sebou
pochopíte
jak je snadné žít jinak
a vyslat paprsek
k nahlédnutí
nejbližšímu sousedovi
jen za noci bezměsíčné
usmála se
osvícená
je mi to jasné
lidé jsou většinou
v divných rozpacích
pokud jde o život
netuší
čí je dílem
tak žijí příliš rychle
odhodláni padnout hlady
dřív než ten hlad dostanou
a co vy příteli
máte hlad?
čas je mi jen řekou
milá Chaîne
do které chodím rybařit
občas se napiji
a pozoruji písčité dno
jak je mělké
není totiž nutné
pít z větší hloubky
ani lovit v nebeské báni
oblázky hvězd poseté
stejně jsou nedosažitelné...
Komentáře (12)
Komentujících (10)
Doporučit
Tisk
...Ty už ses naučil v tom proudu bytí plout.....láskyplná samozřejmost
Tvého života....prosté plynutí v čase.....díky En.....Ji.
13.03.2015 19:28:49 | jitoush
včera jsem byla u jednoho kluka, který měl otok mozku a to, kým je teď je jiné...leží v posteli, oči vzhůru, křeče v rukou i nohou a my se snažíme o kousek čehosi...ruku mi mačká nehty až mi to bolí a já říkám nevadí, netáhni je, pohlaď...dvacet čtyři let se smál, dívám se na fotky, které mu sestra nalepila na skla JIP, dívám se na mladýho kluka, na mladýho bláznivýho kluka.. na toho, co teď leží v téhle posteli...Ája leží u něj a já je pozoruji...šeptám mu ahoj, budeme tady společně válčit... když odcházím a za mnou se zajíždí dveře, ještě se přes sklo dívám na něj a na sestru, která mu vypráví, stříhá nehty... je mi uvnitř tak smutno... vteřina, jedna vteřina a vše je jinak... uměla bych být tak silná jako ona??letí mi hlavou... a jdu dál k usměvavé paní a naslouchám pár vteřin tlukotu jejího srdce, co přístroj vydává...uklidňuje mi ten zvuk, ale tam uvnitř je mi zvláštně... sedám si k ní k posteli na zem, sestra vemte si židli, nene, děkuju, budu takhle dole, budu se dívat vzhůru do jejích očí a naslouchat hlasu i tlukotu jejího srdce... vteřina, druhá, třetí... to je to, co má najednou tak velkej význam pro mě tam uvnitř... krásné dílo...
13.03.2015 14:58:39 | zelená víla
jak ti rozumím, vílo.. a tohle je stav, do kterého bych se nikdy nechtěla dostat.. v jakém je ten kluk.. a jo, měla by jsi tu sílu, musela bys mít, protože by jsi nedostala na výběr.. ;)
13.03.2015 15:21:41 | Amelie M.
tohle neovlivníš, vteřina, kdy je něco jinak... neumím si představit, že bych se takhle chovala kdyby tam ležel někdo blíž mně, asi bych musela, máš pravdu, ale uvnitř mě je neskutečná úcta, já bych asi padla na kolena a brečela a brečela...jen si v tu chvíli uvědomíš zázraky...mně prostě tohle vidět neskutečně neskutečně pohlcuje... snad ty naše kousky čehosi pozmění tuhle příšernou realitu... a jak napsal enigman, nelovme to nedostižitelné, ale to blízko si uvědomujme... :-)
14.03.2015 00:45:46 | zelená víla
Jistě máme pravdu ve vší této moudrosti, před kterou mám upřímnou úctu.
Přesto chci sahat dál než jen dosáhne má ruka a právě tento hoch, má ten samý úkol.Vrátit se zpět, je též zázrak stejný jako cítit dotek hvězd.Jsou přece kouzelné bytosti,které pomáhají, pro citlivost svých srdcí.Ty jsi jednou z nich.Proto jsi mu blízko.Ne nadarmo jsi víla, nezapomeň;-).
Mám Tě ráda sestřičko:-*.
15.03.2015 17:46:34 | Malá mořská víla