tam kdesi v kraji nach sní...
tam kdesi v kraji nach sní...
Anotace: ...
sedím na mezi
pozoruji okolí
a ta chvíle představivosti
mi stačí
abych navrhnul vše
jak by to místo mohlo vypadat
kde bude sad
či pastvina
jaký strom vykácet
co postavit
ale pak
nechám všechno ležet tak
třeba ladem
aniž by to odnesla má chudoba
ve skutečnosti
totiž nic nevlastním
neboť jsem vlastně bohatý tím
čím víc je věcí
kvůli kterým si nelámu hlavu
nejjemnější stránky
lze uchovat
jako ojínění na ovoci
jen když se s nimi zachází
co nejněžněji
ponechal jsem si ji
protože si můžu dovolit
kdykoli odvézt
co urodila
protože co se krajin týká
jsem vládcem všeho
co pohledem změřím
a to právo mi nikdo neupírá
Komentáře (9)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
je jedno místo v Krušných horách, kde jsem létala... seděla jsem u toho domu, co nikdy nebyl a nikdy nebude můj, pak jsem se odhodlala, otevřela jsem dveře a okny se kochala.. sedla jsem si ke krbu a tam snila... chtěla jsem tohle místo s tím domem mít, vlastnit... už ne nechci, sedím na kameni před domem a říkám těm krávám, co se tam pasou, vždyť tohle všechno je moje víc, než je možný... mech tam je přívětivej a já se v něm válím jako v peřině... o barák dál se pasou koně... zelená je tu něžná a mně v těchto chvílích nic nechybí...
23.03.2015 23:34:25 | zelená víla
ve skutečnosti
totiž nic nevlastním
neboť jsem vlastně bohatý tím
čím víc je věcí
kvůli kterým si nelámu hlavu
tohle je prostě dokonalý!! moc pěkný! :)
21.03.2015 11:34:35 | Amelie M.
....ano,obejmout pohledem ten nekonečný obzor,vpíjet se pohledem
do podstaty a uvidět to,co je pro srdce a ruce....Ji.
20.03.2015 23:18:34 | jitoush
Není nad to patřit do klubu miliardářů;-)(těch nejsvobodnějších).
20.03.2015 18:11:10 | Malá mořská víla
Můj strýc Karel. Jezdíval k nám s rodinou pomáhat na poli. Vždycky se rozkročil v brázdě, roztáhnul ruce a povídá: "Kam dohlídnu, všecko moje." A ta krajina ho nikdy nezklamala, protože byla jeho, právě na ten okamžik, co se díval. Naproti tomu jeho kluci, Tomáš a Honza-moji stále velcí kamarádi :O), při spatření lánů bramborové natě nebo řepného chrástí, vzpínali své drobné ruce k nebi s prohlášením: "Pane Bože děkujeme ti, že jsme se nenarodili na vesnici." No a já teď po letech bydlím ve městě, pár ulic od nich a moji kluci chodí do stejné školy jako kdysi oni. Krásný text, který mě potěšil a přinesl vzpomínky, a krásný život plný nečekaných, až absurdních náhod a překvapení. ST :O)
20.03.2015 15:11:19 | Tichá meluzína