Vítězná

Vítězná

Chvěla ses,
v mladých bučinách,
jen v závoji zlatavých lístků.
Přistihl jsem tě jak tančíš,
nahá s kresbami severních vzorů,
popsaná runami.

Pak naráz spustil se hustý, jemný déšť,
rozzářilo slunce
a já spatřil další obraz v obraze.
Tvou bledou, soustředěnou tvář,
z dálky se ozývalo tlumené dunění hromu,
sehnutá před jeskyní,
snažila ses rozdělat oheň.

Chtěl jsem ti říct,
že v tom dešti to nepůjde,
když ti pod rukama zasvitla jiskra
a vznesla se tenounká stužka kouře.
Přiživilas ji mechem a větvičkami
a než jsem se nadál,
vyšlehl první plamen.
Postavila ses a do ticha dešťové krajiny
ZAKŘIČELA!

Rozesmál jsem se.
Zaplavil mne tak velkolepý pocit.
Obraz zmizel
a já dál stál,
po tváři mi tekly čůrky deště,
kapalo mi z nosu
a byl jsem šťastný.

Poznal jsem tě.