Ránem bubeníkovým

Ránem bubeníkovým


Ráno.
Ze sna mne budí pravidelné ťukání,
jako pomalý virbl zbloudilého bubeníka.
Okno propouští namodralé světlo,
bum bum bum
neustává,
vyhlédl jsem ven, abych našel tu vojenskou přehlídku
a uviděl jsem ho.
Stál tam,
sám,
ale stihnul zastat celý, pěší předvoj
i s husarskou jízdou.
Tambor.

Všude bílo,
zahrada ležela pod sněhem
a jen černé křivky stromů,
tři havraní zástavy v nahé uniformě korun,
ze střechy tálo
a kapky pleskaly o plech parapetu.
Sledoval jsem, jak se rozstřikují v duhových gejzírech
barev, které ukradly dosud nesmělému slunečnímu svitu.
Připomnělo mi to ohňostroj
a zasalutoval jsem
tomu chvilkovému pocitu slávy,
žasl, kolik barev vykouzlí jediný paprsek,
zlomený a odražený na tisíce způsobů.
Hodil jsem na sebe pár svršků
a vyšel ven,
protože na tahle představení,
rád vlastním permanentku.

Prošel jsem zahradou,
k polím, co vedou k lesu,
jen má řádka stop,
otisky spárkatých kopýtek
a zaječích skoků,
vykukující flíčky rozorané půdy,
mazlavé a mokré,
lepící se mi na boty,
krákání havranů.
Země je teď tak tichá,
jako paměť v obrazech starých vlámských mistrů.

Jsem jen lehký nános barvy,
rozmazaná šmouha
a stejně jako na úplném začátku,
můžu být čímkoliv...