Učvachtaná symfonie posledního dne podzimu

Učvachtaná symfonie posledního dne
podzimu

Potuloval jsem se kolem mokřadu.
Opatrně, s fotoaparátem,
snažil se splynout s prostředím,
což se v neforemném gumáku nedělá snadno,
hustě pršelo a měl jsem co dělat,
abych se vůbec mohl dívat do hledáčku,
oči jsem měl plné deště
a nevěděl jestli tak špatně ostřím,
nebo mám z něj rozmazáno.
Ale byl tak jemný a vlahý
a zářilo podzimní slunce,
tráva z orobince odrážela světelné záblesky,
temná voda mokřadu čarovala zelené, okrové a jantarové obrazce,
neodolal jsem.
Vysoké gumovky se mi bořily do ledové vody,
s každým dalším krokem mi v nich začvachtalo,
ale lákalo mě dvé duhových a kropenatých křídel,
párek kachen divokých,
usazený s něžnou elegancí
na zrcadlové hladině.
Pluly tak nějak hladce mimo čas i prostor.

Vím, že až se vrátím domů,
zapálím smolná polena v litinových kamnech
a až se rozvoní světnicí
dám si grog.