když je mléčný den voňavý jako naškrobené povlečení...

na nebi se prostírají
lososové šmouhy
a šneci opouštějí ulity

procházím strážním domkem
kde si chlápek kroutí kníry
jako v posledním aktu Aidy
do zlata atmosférické komnaty
kde madam Delorme
s achátovýma očima
sedí v bílé zástěrce
v proutěném křesle
na akváriu se zlatými rybičkami
kolem mapy starověkého světa
na krbové římse kousek od ní
leží vlásenky okarína
a anatomie melancholie

drahý příteli
co se to s tím světem děje
všechno je nějak pozadu
jestlipak jste čet o té dívce
co si schovávala párátka pod postelí
minulost nestačí
proklamovat budoucnost nestačí
člověk musí jednat
jakoby minulost byla mrtvá
a budoucnost neuskutečnitelná
jsme na zemi která nikdy neskončí
minulost nikdy nepřestane
budoucnost nikdy nezačne
ten nikdy nikdy svět
co držíme v rukou a pozorujeme
jsme to co není uzavřeno ani dotvořeno
jsme vše co existuje
a přece ne celek
ale části o tolik větší
že si to dokáže představit
jenom matematik

smích radil Rebelais
na všechny nemoci smích

je ale těžké udržet si zdravý šťastný rozum
po všech těch univerzálních lécích
jak je možné se smát
po všech těch mizériích?

když pomyslím na všechny fanatiky
kteří byli ukřižováni
i na ty co nebyli fanatici
ale jednoduše infantilní
na všechny zabité pro ideu
musím se smát

rozdíl mezi porozuměním
a neporozuměním
je jemný jako vlásek
rozdíl milimetru
jako nit prostoru
mezi zemí a Neptunem

poměr zůstává stejný
nemá to co dělat s přesností
rozum tápe
protože je příliš přesným nástrojem

mluvíme o skutečnosti
jakoby byla měřitelná
jenže předpovídat skutečnost
znamená být mimo o milimetr
nebo o milion světelných let
takže to nejlepší
co můžete udělat s úsměvem
je dotýkat se navzájem