Střihnu?

Píchá mě u srdce
při pohledu
na pevné půle dívčích pozadí.

Pisálci v magazínech praví,
že ženy sledují
zase pozadí mužská!

Dopil jsem vodku,
jež byla ruská,
kráse se pokorně ukláním,
opakovaně,
před slečnou, před paní,
v nitru holduji maně,
zní chvalozpěvy
zas a znova
očima měřím obliny nejedné děvy,
mám lásky na rozdávání,
neřkuli něhy,
jsem rozervancem,
jehož válenky bořily se
do bláta břehů Něvy…

Je silná touha po mládí,
být tak svědkem dívčích her
na vadí – nevadí,
anebo proslulé „flašky“

V životě má smysl nespoutanost,
neb v civilizaci převažuji pravidla.

Neplatí jen pro ty,
co mají nadité náprsní tašky…

Smíme být alespoň šašky?!

Mé mládí zabouchlo dveře
před dvěma stovkami týdnů,
a od té doby
se s bílou šálou okolo krku,
kočárem života vezu,
namísto toho,
abych byl jeho kočí,
měl pevně rukou otěže…

Jsem podivně pánovitý,
při pohledu na krásně stavěné
s kůží bez vrásek
okamžitě jihnu.

Nejspíše je to věkem,
třeba je vše v normálu…

Doufám,
že si po boku sošné slečny
ještě hlavní roli

„STŘIHNU!“