laetatio...

zvedl jsem se
vyšel ven
a podíval se
mezi plujícími mraky
byly všude vidět
pásy hluboké
jasně noční oblohy
plné hvězd

vychutnávám chladný vzduch noci
té oblačné krajiny s pruhy nebe
na první pohled se zdá
že hloubka je tam
kde je to nejtmavší
ale vzápětí si povšimnete
že to tmavé a měkké jsou jen oblaka
hloubka začíná až na okrajích
ve fjordech oblačných hor
a noří se do nekonečna
kde slavnostně stojí jásající

tajemství hloubky světa není tam
kde jsou mraky a čerň
ale tam kde je jas a veselí

může se stát že kráčíš cestou smutku
takže máš k veselí odpor
a všechna ta dobrá nálada
vypadá mělká a dětinská
jako zbabělost
útěk před hrůzami
svět pouhých forem a formulí
svět abstrakce a vybroušeností

jenže můj ty smutku
i kdyby ten útěk existoval
to nic neubírá na hodnotě
pravému veselí nebes i duše

to není hra a povrch
ale vážnost a hloubka
vlídnost chuť do života
dobrý rozmar důvěra a naděje

to není laškování ani samolibost
ale poznání a láska
souhlas se skutečností
bdělost na okraji děr a propastí

všechny kultury a jazyky se snaží
proniknout do hlubin světa
pomocí mýtů kosmologií či náboženství
ale tím nejvyšším
na co mohou dosáhnout
tím posledním
co mohou objevit
je to veselí

dívej se před spaním ještě chvíli
na ty zálivy a úžiny
s tou spoustou třpytivých
a nezaháněj myšlenky či sny
při kterých se dostaví

blaženě zářivý věk jarní