Jedinečnost...

Byla jsem dnes u postižených dětí ve škole. Spoustu obrázků, zvuků, smíchu,... i ticha a tmy.

Sedím nad slepým Míšou a naše komunikace se odehrává v dotecích, někdy i zabolí to slovo Ptám se sama sebe: " co skrýváš za víčky? a co skrýváš tam výš? "

Velký Jirka mě obejme a říká," prší, je podzim" Podívám se z okna a říkám si, že někde v povzdálí má pravdu.

Chytím ho za ruku a říkám, " neboj, sluníčko zase vysvitne"

Stiskne mi ruku a řekne " možná "

Pohladím ho po jeho kulaťoučké tváři

Cestou domů se kochám přírodou a vjíždím do lesa, kde se stromy tak uzavírají, že mám dojem, že nebe neexistuje Miluju tu cestu, miluju ty stromy a miluju moje myšlenky, které tady vždycky přijdou.. jsou to vzpomínky.

Přemýšlím o těch dětech, které mi dnes daly tolik energie a i mi ji spousty vzaly. Skláním se nad tou jejich " jednoduchostí", která je natolik rozvětvená a říkám si, že ne ve všem musí být velká gesta, aby nás to okouzlilo.

Doma otevřu okno a nahlas říkám: " prší, je mi dobře a miluju svou práci.

" I v "jednoduchosti" je síla jedinečnosti

a i to sluníčko vysvitne

kdykoli