Ke kořenům

Neuškodí
zvolit jinou cestu
při návratu z nádraží
své kroky
konat coby mělké
až k rodnému zápraží…

Po opuštění zatuchlého podchodu pod tratěmi železnice
první nesmělé paprsky
zaznamenat ve tváři
než vniknou do sítnice…

Smyslníci
Smyslnice…

Nevábné fasády postranních uliček
Pahýly parafinu
vyhlížejí amorfně
zneklidňují torza svíček.

Nechť zapálí každý jednu
za svou vinu...

Agitátoři doby velí:

„Všechno, jen necítit se komfortně,
vystupujte z této zóny“

A jiný v mém nitru křičí:

„Za ucho ubalenou
do vlasů květiny
na nohy kalhoty co mají zvony!!!“


Pod prochozenými podrážkami cítím jemné kamení
UV záření
Jsem bez cvikru
v očích mám nejspíše
doutnající jiskru…

Ale touhu
touhu v srdci stále vlastním
Smět zahořet nejcennějším citem
a třeba toliko platonicky.

Avšak uličky zejí
prázdnotou
nikde nenacházím vibrace boků
hroty vnad
plnost hrudí
co dávají chuť do života
v plané beznaději.

Třeba ještě některá prahne po romanci
bez úplaty.

Mám velké srdce
v ústech dochuť máty
jsem snílek
jarním větrem rozevlátý…

Jsem tady

A ty?