nedotknutelná?...
nedotknutelná?...
Anotace: jak se to vezme...
jedno z těch něžně smyslných stvoření
které snad vypadlo ze Starého zákona
byla to židovka
s očima podvečerních šípků
a její jméno znělo
znělo tak krásně
že si nikdy nepřestanu klást otázku
jak může tak prostý vjem
vzbudit tak mohutné emoce
připomnělo mi to jednu dívku
když mi bylo asi třináct
ona byla o dva roky starší
v plném rozkvětu
vonící jako květina
s kaštanovými vlasy
upřímnýma očima
přívětivými ústy
a
nedotknutelná
byla vždy v pohodě
rozdavačná
plná sympatií a porozumění
pokaždé mi kráčela vstříc
s tajemnou vnitřní radostí
pokaždé otevřená jako studna
co mne vzápětí pohltila
a nesla sebou
nikdy mě u ní nenapadla
necudná myšlenka
nezatoužil jsem po ní
nevynucoval si pozornost
v nic jsem nedoufal
nic jsem od ní nechtěl
miloval jsem ji tak hluboce a čistě
jako bych se s ní pokaždé znovu narodil
stačila mi pouhá její existence
aby zůstala na živu
tady
někde
kdekoli
nevím jak dlouho to trvalo
vlastně to trvá dodnes
nejspíš vůbec nevěděla
že ji zbožňuji
ale co na tom?
důležité je milovat
úplně se tomu poddat
klidně padnout k zemi
tisíckrát v duchu zemřít
vymazat vše
a nalézt celý vesmír
v někom jiném
nejspíš si řeknete
že je to pubertální
platonické
ó jak se mýlíte
je to zárodek nového života
který skrýváme hluboko v sobě
ale který se snažíme ze všech sil zničit
tím jak přešlapujeme
a potácíme se
od jedné zkušenosti ke druhé
Komentáře (12)
Komentujících (12)
Doporučit
Tisk
myslím že takhle milujeme cokoli a pak to dáme dál, ale ta láska v nás je... miluju doteď tahle, tak že dám dál, to vše...
i třeba ty noci, kdy mohu bdít a vždy přijde ráno, který to vše dá dál...když mi bylo sedmnáct, milovala jsem ... poprvé muže, kluka...
strávila jsem s ním a dalšími noc na chatě... sice jsme byli dál od sebe, ale tu lásku jsem cítila a předala ji dál, dál své kamarádce... nemohlo to klapnout, protože ta láska byla naše, a byla cítit, slyšet, byla... já si jen tehdy myslela, že když bude naplněná, zničí jí to... další dva roky jsem nemohla dál, ta láska byla silnější...neumím hned zapomenout... dodnes... už je to přes dvacet let, ale tohohle kluka s mikádem co mi psal básně budu mít v sobě a doufám, že je šťasnej.. krásnej text...
15.01.2017 03:00:24 | zelená víla
Překrásný text se zamyšlením... až dojímá...
Samozřejmě, ukládám mezi oblíbené, prosím, děkuji :-)
09.01.2017 15:15:03 | Helen Zaurak
Krásná, zejména závěr... :-)
07.01.2017 23:47:33 | borůvka
Ale houbes pubertální, takhle to je a má štěstí, kdo to takhle cítí. 13 let je ještě dost málo na logické pokračování, ale o tři roky později by už vývoj vašeho vztahu šel po jiné pěšince. To kouzlo je ovšem v tom, že to bylo jen platonické. Já mám dodnes v paměti podobný vztah - od pěti let (1942) ještě v Kladně, jmenovala se Marcelka a tehdy chodila do první třídy - od sedmi let jsem ji už neviděl...
06.01.2017 13:25:36 | aravara
Skláním se, autore...
Až to jednou půjde, připíšu do kalendáře světa jeden den, který bude patřit Tobě, a s Tebou všem platonickým láskám, které nedošly naplnění.
06.01.2017 12:22:09 | kdotoví
raz napíšem niečo podobné o mužovi... :)
06.01.2017 12:15:06 | maryshka
Já měl kdysi dávno s jednou takovou více štěstí. Nevím, proč si tehdy vybrala zrovna mě. Stejně jako nemám nejmenší tušení, co tu neuchopitelnou nitku nakonec přetrhlo… u takových člověk s rozumem nepochodí. Asi nějaká chyba… Mám pocit, že některé chyby člověk nemůže pohřbít, dokud jim nedá jméno. Takže až to někdy zase půjde, tak připište do kalendáře světa jeden den a říkejte mu: Já…
06.01.2017 10:05:21 | Janus