balance na hraně...
balance na hraně...
Anotace: reálné perspektivy...
pokud jí dlouhé vlasy odhalovaly čelo
navozovaly představu
žíněných rouch zdrženlivosti
pokud zakrývaly spánky
byly učiněná matoucí něha
úžasných extází
a nadechnutých polibků
nevypadala záhadně
tajuplně však působilo její tělo
jako tělo sfingy za měsíční noci
jako by ji obestíralo jakési kouzlo
taková co vám utkví v paměti
a znepokojuje
plná ohně
o všechno se zajímala
pořád vše pozorovala
moc toho nenamluví
ale vždycky na něčem najde něco zajímavého
stačí se na ni podívat a člověk jí porozumí
dokonce porozumíš co ti říká
i když neřekne ani slovo
kéž bych tak mohl být dospělým
jako je ona dítětem
zadumaně si mne prohlédla
povězte mi příteli
můžeme důvěřovat našim obrazům?
víte milá Vistiene
lidé věnují málo pozornosti tomu
proč vlastně takový obraz máme
a odkud pochází
naše vědomí nespadlo z nebe hotové
také má své dějiny spjaté s prostředím
když se podíváte na nějakou starou malbu na skále
vypadá jako by ji tam někdo připlácl
zrovna tak malují děti
s půvabnou naivitou bez prostorové hloubky
víte že se perspektiva začala používat až ve 14.století?
jde o to vytvořit vztah
mezi pozorovatelem a zobrazenou věcí
je to ale stále stav odloučení
čímž se stává subjektivní
jsme vně a do obrazu jen nahlížíme
jde o to být zapojen
nebýt před plátnem
ale kdesi uvnitř krajiny
takže se stáváte součástí
jako malíř který to namaloval
díky tomu hledáte unikající perspektivu
a podněcujete různé výklady obrazu
všimla jste si někdy že na některých obrazech není stín?
ten totiž přiděluje místo dané slunečními paprsky
když tam není posiluje to vnímání krásy přírody
také záleží na barvách pokud pracujete s olejovými
můžete dílo doplňovat či předělávat
což ale ztrácí spontánnost
například japonské umění sumi-e
spočívá v jediném
nepřerušeném tahu štětcem
kterým zachycuje myšlenku okamžiku
v jediném gestu
dojem času a vývoje reality nenajdete v opravách
ale v zachycení přirozené změny
neukončeného růstu
s úsměvem lehce pohodila hlavou
namočila prst do karafy s tuší
a dotkla se mé tváře se slovy
tady začnu…
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
vytvářela jsem obraz ze slepou holčičkou, bylo jí devět let, vyráběly jsme, malovaly a přitom si povídaly... rozestavěla jsem barvy po stole a ona si vybírala, rukou malovala to, co ji přišlo na mysl... samozřejmě že nevím, jak ona vnímá to, co tvoří, ale vyprávěla a rozhodně úplně o něčem jiném než o malování...a já ji pozorovala... její oči, které nevidí, ale to neznamená, že v sobě nemají jiskru a jakou... pozorovala jsem, její tvář, jak se tvářila... pozorovala jsem její ruce a jak si vybírá, nesahala po každé barvě, které se dotkla, vybírala si... dívala se na její malbu... ptala se, co vidím... upřimně jsem odpovídala...chceš nůžky a stříhat... chci... dala jsem jí osahat nůžky, bála se, že bolí, neboj, ... stříhala, dala jsem ji osahat lepidlo a lepily jsme... vyndala jsem barevné papíry,které mají v sobě drážky a mají různou hladkost či hrubost, takže je cítila...vše dělala tak neskutečně pečlivě, že jsem dělala opičky, zda fakt nevidí... zeptala se mi, co děláš? nic... ale cítím něco... fascinovala mě... věděla kdy se nadechnu, kdy se nakloním, kdy odejdu... cítila Ajinu, kdy se hnula, tedy také slyšela samozřejmě...a ona ji dávala hlavu na nohy či si jí k nim lehala... vždy s jistou ji pohladila... mamka by mi nůžky nikdy nepůjčila, pronesla.. bojí se, aby ses nezranila... proč se bojí, když ty se nebojíš? protože nejsem tvoje máma pomyslela jsem si, ale říkám, protože se do obrázku hodí, když něco vystřihneš... naštěstí se už nezeptala jestli se bojím...:-)vyndala jsem i prstové barvy... hladila je, prsty se jich dotýkala tak, že jsem měla pocit, že si s nimi snad povídá tělesně... jaké je slunce? zeptala se... žluté... kulaté... hřeje... dává světlo...září... zavíráš před ním oči... pálí...jak vypadá kulaté... nevěděla jsem co říct a tak jsem ji vzala za ruce a zatočily jsme se dokola... takhle... točila se jí hlava... to je kulatost ano... nechci být kulatá... nejsi, neboj... učeš mi vlasy, pronesla najednou, tak jsem ji česala... milovala, když se jí někdo dotýkal, vycházela vstříc dotekům, zavírala oči... vyprávěla o všem, co neviděla vnímala tisíckrát intenzivněji...neustále se otáčela za mým hlasem... hladila psa, který byl také barevným dílem a já se usmívala... pozorujíc obě dvě spolu na zemi, jak ona ležela na psí dámě a ona skoro ani nedýchala aby nepřerušila tok jejich energií či čeho... a holčička se ji dotkla tak, jako by rukou chtěla zachytit i ten nejmenší detail...seděla jsem u nich a fascinována celým tímto procesem jsem se jen vrtěním ocasu psa ujišťovala, že dýchá... neuvěřitelný...to zvíře se pohybovalo stejnou rychlostí jako ona holčička... měla jsem slzy v očích, jak mi to zasahovalo...když odcházela objala mě... sklonila se k psovi, objala ho a ona se o ní opřela... chytla mě za ruku, pohladila ...
ahoj... a odešla s maminkou...
pes se zvedl a šel je doprovodit, seděla před autem a pozorovala je... nevolala jsem jí, věděla jsem, že dělá co musí... pak přišla, dloubla mi čumákem do ruky , pohladila jsem jí a lehla si na místo... sedla jsem si k ní a s údivem ji pozorovala... sedla si, dala mi packu a štěkla...
dojem času a vývoje reality nenajdete v opravách
ale v zachycení přirozené změny
neukončeného růstu
03.03.2017 01:25:14 | zelená víla