nemusela si minulost vymýšlet...
nemusela si minulost vymýšlet...
Anotace: pamatovala si totiž minulost která se k ní hodila...
nikdy si nic nenalhávala
neměla pocit viny
protože nikdy nedělala nic
co by jej mohlo přivodit
měla svůj vlastní úsudek
neohlížela se na měřítka jiných lidí
a ostatním lhala jen tehdy
když musela porušit pravidla
která sama nevymyslela
a tedy nerespektovala
přímá otázka ji nezaskočila
protože se stavěla k tázajícímu úkosem
takže ukazovala pouze úhly faset
jimiž neustále otáčela
ohromovala mne
svou prostou krásou
líbeznou opravdovostí
jako by byla kdesi mimo
od lidského rodu
i když to není možné
už její dýchání bylo jiné
dýchala stejný vzduch
ale když jej dýchala ona
stával se něčím odlišným
její hlas přesahoval
možnosti lidské
měkký a zvláštně jímavý
takže když jsem jí naslouchal
nevěděl si s ním rady
jen se niterně poddal
byl to hlas někoho
kdo zřejmě patří do rodiny
ale jen zdánlivě
díky šťastnému omylu
totiž šťastnému pro mě
takže jsem často žasl
nad záhadou toho jevu
jak se to stává?
snad jakési kouzlo tajemné?
nebo taková pampeliščí kosmologie
vytvářející zázračný kruh věčnosti
kdy se drobounké nažky
jedna po druhé
lehce odpoutávají
tvar se něžně rozlomí
aby se vytvářely nové?
inu když nevíte
stejně na tom moc nezáleží
protože ať je to jakkoliv
děje se to skutečně takhle
přesněji se to vyjádřit nedá
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
už ten název mě zaujal... byly roky, kdy mi minulost bolela... nevěděla jsem, jak to pobrat, jak to pochopit, ... když vyšlo vše na povrch, tak jsem znejistěla, vše jsem brala jako podvod a jako jakousi formu lítosti... všechny lidi a lásku ke mně jsem hodila do velkýho pytle a nazvala ji lží a lítostí v jednom... a cítila jsem se sama uprostřed toho všeho, sama... nevěřila jsem nikomu, myslím, že ani sobě ne... protože jsem nedokázala pochopit a pojmout proč... pak jsem se změnila, uvěřila jsem sobě a zjistila, že i mě může mít někdo rád... přijala jsem to a začala si ten pocit zase užívat...
to vše mi něco dalo, hodnocení a měřítka jiných lidí vůči mé minulosti jsou mi volný... nemohla jsem ovlivnit nic z toho dřív a rozhodně to nesnižuje mě jako člověka... ať si kdekdo říká cokoli... asi mě celé to osobnostní peklo, kterým jsem si prošla mělo význam pro to budoucí,což je myslím podstatnější než ta minulost...
díky za připomenutí... to ty umíš... a hlavně pro mě za větu pamatovala si totiž minulost která se k ní hodila...
v jednom zařízení pro děti je malá holčička, je neuvěřitelně krásná, její máma fetuje, táta není... holčičce jsou necelé dva roky, její oči hladí, když se usměje září a když přiběhne a obejme mě, svět se zastaví... hladím ji, vyprávím, chválím... je nádherná,strašně jemná, citlivá... občas trochu vystrašená, ale uklidní se, když se jí jen dotkneš... jedna žena pronesla, hned bych si ji adoptovala a její máma na ní fakt dost děsivým tónem zahřměla, to snad nemyslíš vážně... geny,ať tě to ani nenapadne a pak stejným tónem pronesla, nikdy bych si dítě neadoptovala, nikdy , i kdybych měla celý život prožít bez dětí... geny jsou svinstvo a tyhle všechny děti mají v sobě zlo... podívala jsem se na ní... měla jsem husí kůži jen z toho tónu natož z těch slov... a pronesla jsem, kdyby každý takto uvažoval, dětské domovy by byly přeplněné a spousta lidí nikdy nepoznali štěstí být rodičem... a geny? nedokážete ovlivnit své děti v dospělosti, její máma byla z plné rodiny a kde se tedy vzalo tohle chování? dáma neřekla ani slovo, jen mě sjela pohledem... snad mě dala do škatulky drzá... :-)
23.02.2017 23:43:31 | zelená víla