lesem za černým čápem...

když někam jedete
většinou máte určitý cíl
chcete něco vidět
poznat nebo najít
to něco pak určuje záměr
činnost a cesty
ale když si to něco zvolíte
přestáváte být svobodní

ta nesvoboda nehněte
ale když se zaměříte na jedno
nevšimnete si jiné
tak si rád občas zajdu do hor
jako malé dítě
co si občas musí sáhnout na maminku
aby se ujistilo že je pořád nablízku

zdalipak jsem zůstal stejný
mám tutéž míru pro dobro a zlo
nerozchází se má slova s činy
funguje správně kompas duše?

opřen o plyšový kmen
poslouchám čas
ticho i šumění listí
jako měkkou dlaň na rameni
naplněn klidem
přitom nic zvláštního nezažívám
množí se ve mně čistou silou
která je oporou
a když přijdou dny soumračné
mívám na paměti
že mám místa kde bylo dobře

tam kde se země vzepjala na zadní
mámivé hlubiny soutěsky
sluneční skvrny spadaného listí
zelené horské louky
útesy šedých skal
a všude svérázný život
stejně úžasný a tajůplný
jako na vzdálených planetách

zrovna tak třeba černý čáp
protože že je černý se jen píše
vše totiž záleží na světle a čistotě
jeho čerň má nádech
akvamarínové modři
malachitové zeleně
i rubínového nachu
zvláštní odstín svobody
co není vidět na vycpaninách

půl života bych dal bez lítosti
za co?
za vábná předhůří
porosty hustých keřů
písně korun stromů
labyrint horských toků
parní lázeň v lese
kdy bublinky šimrají na nahém těle
horká voda odstraňuje únavu

kdykoli se vracím z hor dolů
nořím se do té změti a tonu
stébla se chytám
a jako hlupák se ptám
nevíte prosím vás
jak se dostanu domů?