po ztracených cestách...

byla vysoká
jako sloup kouře
zahalená v hudbě

díval jsem se na ni
jak se tyčí
na pohled neskutečná
jako pěna vyvržená
na břeh vesmíru
vzbouřenými vlnami mlh a oblaků

ve skutečnosti nebyla příliš velká
snad jen pár vrstev
ke staré linii zalednění
ale zvedala se jako jediná
přímo z pobřeží

uvědomil jsem si
zamlklý jako každý
kdo žije mezi mořem a skálou
ten neuvěřitelně příjemný
pocit přirozenosti
s lechtajícím větrem v zádech
a vyšel po jejím úpatí

byla čím dál strmější
tužší a ostřejší
ale já šplhal dál
rozdíral si tělo nohy ruce
výš
nahoru
až jsem si uvědomil
že se spíš plazím
povrch se vyrovnával
na vrcholové plato v kameni

lepkavý tlak
bolest v kloubech
všiml jsem si červené šmouhy
má krev na její krvi

mlžný závoj se rozestoupil
a objevila se žhnoucí stezka
z mokrého kamene
z něhož se drolí zlaté oblázky
mizící nad vrcholkem
v rychle putujících oblacích

nebyla dlouhá
proudila z ní svěžest
mísící se s vichrem hory
a v místech stýkání se skálou
měla zvláštní želatinovou konzistenci

ležel jsem s tváří opřenou
a ucítil pod uchem
jak se pohnula
byl to tep jejího srdce
a na jejím konci
co bylo tam?
byla to obloha?
možná nějaké pole
průsvitná spirála
kde se vše sbíhá
naplněná
podivně tekutým jiskřením

pak mi to došlo
objevuje se až poté
když ji něco
něco teplokrevného
k životu vyvolá
něco co k ní vyšplhá

usmál jsem se
spočinul klidně
hlavou na její šíji
neslyšel vzteklé vytí vichrů
a očima se vpíjel
do hvězdných znaků

na dobrou cestu domů