Zrcadlení

Ten vlahý dlouhý večer je fajn
ale není to důležité
...znovu dmýchám oheň
za sonáty pro Tebe, od Chopina
a přicházíš jak luna bělostně zastřená

...něco tak něžného!
Dva spletení hadi jdoucí si po šíjích!
Snad hnízdí v srdcích a chybné je dokonalým
pojď blíž! Vidíme se shora, dva hraví andílci
uzlíky metamorfozy v síti promilovaných
spoutány výboji letmých pohledů…, já Ti rozumím

vháníš mi do očí slzy
hluboce zjitřené výkřiky...
jak jsem jen mohla být Ti tak blízko
dlouho bez povšimnutí, však jsme si souzeny
v dávných oblacích před našim zrozením
z citů probouzejících...

vedeš mě a já Tebe tepnami tušení
Jen nespínej tak prosebně oči
tak vyhladověle, protože pak nevím, co si s tebou počít
nemůžu víc než pohladit Tě po vlasech a dál
nemám potřebu Ti lhát …

a dál nevím...
z průduchů zlomů pulzy siločár
ukazuješ mi jak to má správně být, já Tě podržím
já Tě ochráním, co mi budou stačit síly, to mi věř
a v náručí Tě tisknu tak pevně aby ses cítila v bezpečí
a tak volně abys mohla odejít

kdykoliv…