mít v tlu moku tu odpolední chvilku…

kdy se slunce kloní k západu
ozařuje vrcholky stromů
dlouhá stébla trávy
a tu a tam prosvěcuje
pruh stínu
nastřádaného pod spodničkami
nejnižších větví

kdy se osnova noci proplétá
s útkem dne
potlačím nutkání jít dál
opřu se o kmen
a dívám se
jak se blíží a rozlévá
jak stoupá k podrážkám
pak ke kotníkům
až mě příliv noci zcela zalije
a všechna nashromážděná tajemství
když se na ně soustředím
rozprchnou se

ta pravá podstata
a tajná lesní složení
jsou příliš jemné a křehké
než aby se dala spatřit okem

tím měchýřkem
vody a nervů
lapačem světla
zázrakem
vstříc skutečnostem
pak na okamžik spatřím
co je za tím vším
jako když povolí
rozpáraný steh
tkadlec vynechá smyčku
v koruně javoru
a nit upředená
ze zemské tíže
temnoty hvězd a světla
uvolní závanem větru
tkaninu světa
takže vznikne trhlina
v níž můžu zašátrat prstem
a
dotknout se
nabízené jistoty s klidem