vyhlídkám...
tam na travnatých stráních
z nichž vystupují skály
na protilehlém svahu údolí
táhnou se kamenné pásy
porostlé křoviskem olší
po obou stranách šplhají lesy
k pastvinám
naproti stoupá hora
s čepcem zalednění
hladkými sněhovými boky
a pevnými tvary
které jsou v téhle chvíli
růžově zbarveny
posledními paprsky
zapadajícího slunce
a vše je nádherně ostré
proti jasné a průzračné
modři oblohy
když se podívám jako obvykle
je tam vše
kromě malých změn
už tisíce let přede mnou
já za chvíli už nebudu existovat
a ty lesy skály i obloha
po mně zůstanou
další tisíce let beze změny
tak mě napadlo
co je to
co mě přivolalo z prázdnoty
abych se mohl potěšit
na krátkou chvíli
z tak úchvatného představení
které je vůči mě zcela lhostejné
přitom podmínky mojí existence
jsou téměř tak staré jako ty skály
možná na tomhle místě
kdysi už někdo byl
jako já se díval
s posvátnou bázní
a touhou v srdci
na umírající světlo
na ledovcích
jako já byl zplozen mužem
a zrozen ženou
jako já cítil bolest
i krátkou radost
byl to někdo jiný?
nebyl jsem to já sám?
co je to mé já?
Jaká nezbytná podmínka
byla potřebná
aby ta věc
byla tentokrát počata ve mně
jen ve mně
v nikom jiném
jaký srozumitelný význam
může ten někdo jiný
skutečně mít
co mě opravňuje
tvrdošíjně objevovat
rozdíl mezi mnou
a někým jiným
když to co je tady
je totéž
tohle poznání
cítění a volba
které jsou mi vlastní
je ve všech lidech
a všichni jsme vším
nejsem částí něčeho
ani kus nekonečné bytosti
život který prožívám
je celkem
i když ten celek
nepřehlédnu jediným pohledem
Přečteno 375x
Tipy 23
Poslední tipující: piťura, Amonasr, Jort, Joe Vai, bogen, jitoush, Frr, A42, Kett, Anděl, ...
Komentáře (2)
Komentujících (2)