uprostřed kruhu...

byl sám
procházel se bosý po horách
nikdo si ho nevšímal
byl zamyšlený a blízko
divokému srdci života

došel k malé horské bystřině
a tam uprostřed stála dívka

byla sama
tiše hleděla do proudu
vypadala jako podivné ptáče
dlouhé štíhlé nohy jeřába
na kůži zachycené smaragdy
říčních trav
odhalená až téměř k bokům
břidlicově modrou sukni
vykasanou k pasu
ptačí hruď
tmavě zbarvené holubice
měkkou a jemnou
dlouhé vlasy
a dívčí tvář
poznamenanou zázrakem
smrtelné krásy

byla sama
mlčela a hleděla do proudu
dýchala láskou k zázraku života na tomto světě
ani slovo úzkosti nebo touhy po životě příštím
žádná myšlenka o hříchu odpuštění či nebi
ale jen starodávné ctnosti
a prosté radosti

když si uvědomila jeho přítomnost
i obdiv v jeho očích
obrátila se k němu
bez studu a smyslnosti
klidně snesla jeho dlouhý pohled zbožnosti
pak odvrátila oči
začala sem tam komíhat nohou
a s lehkým ruměncem
čeřila jen tak vodu

ticho rušilo jen tekuté šumění
tiché slabé a šeptající
slabé jako vzdálené dunění hromu

najednou se od ní odvrátil
a vydal se napříč horou
líce mu hořely
tělo pálilo
údy se chvěly
šel dál a dál a zpíval si
s duší vybuchlou
návalem štěstí

podoba té Kamény
se do něj vryla navždy
a žádné slovo nenarušilo
posvátné ticho jeho extáze
ze zjevení láskyplné nevázanosti
toho poselství
co otvírá brány
všech cest chyb omylů i výsluní