Krajinou

Vklíněné paprsky tiše hřejí
sladkostí slasti o které
doposud neznala nic
jen to, že je
že jí může být účastna.



Vkročila tedy dveřmi
o kterých neznala kam vedou
kam jimi až dojde
tehdy si myslela, že až k nejšťastnějším koncům.
Tedhy tudy šli všichni, šla tedy též
zmámená oslepená září
co zveme štěstí
nevěděla kam, jen šla
držíc za ruku toho
o kom si myslela, že je nejvíc.



Procházela krajinou hebkosti i stínů
které se podřizujíc času nerozplývaly.
Naopak kontury nabývaly zřetelných tvarů
jenž daly se již rozpoznat
a začaly dávat smysl.



Ano musela je pojmenovat
přijmout a milovat
pouze pak, mohly slábnout
pomalu se ztrácet
možná se i rozpadat.
Byl to proces přetrvávající
tvůrčí, plný bolesti i radování
nejvíce však uvědomění.



Sebe, své bytosti
i rozpoznávání druhých.



Přestávala plakat, nebylo nad kým
litovat, nebylo co
lamentovat nemělo smysl
neboť všechno
smysl dostávat začalo.




Dveře kterými vstoupila
byly pořád pootevřené pro ty, které zvala k sobě
nebo ji použili, aby se mohli zhmotnit
učit ji svým vědomím.




Šla tedy dál
někdy ve dvou jindy sama
ale už beze strachu.
S větším rozpoznáním toho kam jde
kam pulzujíc směřuje
s neustálým údivem nad krajinou hebkosti i stínů.



Transformací celku
i těch nejmenších částí
co zdály se nepohnutelné, neměnné
přesto jen tomu
kdo pozorně pozoroval
a měl přitom oči zavřené
ukázala se změna nepopiratelná.



Každý den obnovená
každý den jiná
každý den s očekáváním
na slunce které právě vychází...