čas v éteru...

byl jsem zahloubán
do jednoho svazku v knihovně
když jsem pocítil její pohled v zádech

vzápětí skočila do slov
mám ráda vaše vyprávění příteli
řekla s úsměvem
ale obávám se
že ve snaze víc porozumět
se začínám topit
něco mě velmi dráždí
a nevím co

přeskočil jsem to
znáte nějaké symboly
co vyjadřují lásku

samozřejmě
například květiny
nebo srdce

nesymbolizují lásku
ony jsou láska
vyjádřená hmotou

vy jste neuvěřitelný
jak mohu uvěřit něčemu éterickému
když měníte i to co je skutečné

vy zase pozoruhodná
je totiž nemožné
racionálně porozumět něčemu
co se pochopit nedá
neexistuje žádný exaktní princip
lidé vidí jen slova a neslyší
já věřím naslouchání
ne slovům
ale jeden druhému
jeho myšlenkám a duši
vzduch kolem nás
je plný neviditelných kouzel
elektrických výbojů magnetismu
jiskření a myšlenek
ale lidská mysl je jen málokdy otevřená
když se vzdáte pří a debat
vnitřních i vnějších
uslyšíte ty opravdové otázky i odpovědi
to je ta hybná síla i jazyk
které se dají sdílet

mluvíte v hádankách

co abychom něco vyzkoušeli
vím o jednom tichém místě
kde bychom mohli mluvit beze slov

myslíte jako čtení myšlenek?
to se dá i tady

ne tady je to moc velké
a navíc se tu hádají všichni ti autoři
chce to skryté tiché místo
kde si můžeme navzájem naslouchat
jemně jsem zatlačil
na nenápadný výstupek římsy
a v obložení stěny
se otevřely umně maskovaná dvířka

usadili jsme se v malé místnosti
naproti sobě
v naprosté tmě
a já ji požádal
aby mě vzala za ruce

opatrně je ke mně vztáhla
až se konečky prstů dotkla paží
a společně jsme našli dlaně

nečekala co jí to přinese
ale tělem projelo něco jako vzlyk
divokého přívalu citu

co teď s tím?

naslouchejte mé otázce
a pak mi položte tu svou
pak už nebudeme muset nic říkat
poznáme jestli se uslyšíme

pažemi stoupal zvláštní pocit
a ji napadlo
jak by jej jen mohla prodloužit
zavřela oči
trochu se zaklonila
koleny se téměř dotýkali
uběhla dlouhá chvíle
čas ale nehrál roli
pila pocit blaha
z jeho přítomnosti
příjemný pocit
co začal v dlaních
vzlínal po pažích
pak se přelil do trupu
a usadil v klíně
co jiného se mohlo stát?
její tělo bylo naladěno
chvíli se snažila
proti vzrušení bojovat
a byla vděčná
že jí není vidět do tváře
snažila se udržet klidný dech
odolávala svým pocitům
ale její odpor
jen zvyšoval pocit blaha
rostoucí z jejího nitra
něco jako uitwaaien
když se opřete se vší silou proti větru
ten vám ale stejnou měrou oplácí
a rozkoš jen roste a sílí

on se ani nepohnul
i ona seděla bez hnutí
jen ruce se oběma chvěly
cítila se jím úplně pohlcená
cítila ho všude kolem sebe
i v sobě
cítila jak jí počítá jemné chloupky na šíji
cítila jak zkoumá provázky nervů v páteři
představivost je něžná
a připomíná mechovou vodu
touha je hrubá jako hlad
cítila obojí

až přišel fosforeskující záblesk
co pod víčky rozpoutal ohňostroj

najednou byla bez cíle
beze jména
bez myšlenek
bez minulosti
její mysl byla prosta údivu
obav práce i zmatku
jen se v ní procházel klid a teplo
cítila se oslepená a blažená
a pak ji okamžitě bodl osten rozpaků

co se to stalo?
co pocítil on?
co slyšel?
než ale mohla něco udělat
ucítila něco jiného
i když on nijak nereagoval
najednou měla pocit v nohou
co byl vlastně otázka
rodící se přímo ze země
vstoupila chodidly
a stoupala dál
jako by jí tělem procházela slova
co nabírají podobu
a opravdový hlas co se ptá
zevnitř jí samotné

tiše pulsovala odpovědí

pak se opět něco změnilo
otázka co jí vyslal do těla
se přetvářela v její otázku
přitom neměla tušení
že pro něj nějakou má
ale byla najednou tu

slyšela jak se prudce nadechl
a rozbil ticho
jediným zvukem

ano


…inu vše co potřebujete ke splynutí je váš souhlas…a to je všechno